Klip: Zpověď dítěte digitálního věku

Označovat film jako generační výpověď je vždy tak trochu rizikové. Přinejmenším část dotčené generace se bude cítit uražená, protože její život vypadá jinak. V případě Klipu tak hovořme spíše o náhledu do života srbských teenagerů z periferie, jejichž bytí je ohraničené nudnou školou a problematickou rodinou ze strany jedné, rádoby světáckými večírky a zmatečnými touhami ze strany druhé. Tváří v tvář skutečnosti znají jedinou záchranu – silácká a lascivní gesta odpozorovaná z popkultury, drogy a optiku mobilního telefonu, který traumatizujícímu a povrchnímu dění dodává alespoň náznak smyslu skrze iluzi sdílení a odstupu.

Už první záběr Klipu odhaluje režisérčin přístup v úplnosti – hrdinka snímaná skrze mobilní telefon je objektem, který se snaží vypadat smyslně a svůdně pro oči toho, kdo telefon drží. Směsice narcismu, s nímž posléze natáčí své tělo v různých intimních situacích, a nutkavé touhy být viděn očima druhého je charakteristická pro svět, kde nic není tak úplně doopravdy. Předstírá se, přehrává se, gesta se dovádějí do krajnosti, aby zakryla nejistotu a křehkost. Tuto teatralitu dobarvuje úlisný srbský pop, kombinace frivolních aranží a vulgárně povrchních textů, které plně korespondují s chováním postav a podtrhují jeho odvozenost a neautentičnost.

Z filmu Klip|foto: Artcam

Režisérka Maja Miloš však nezůstává jen v subjektivizující pozici POV perspektivy, zaujaté explicitností a vyšeptale neurvalou erotikou. Klip vytváří širší kontext, když hrdinku sleduje (tentokrát především z perspektivy třetí osoby) v rodinných a sociálních interakcích. Pobuřující pozlátko náhledu do vyhrocené intimity tak získává hlubší smysl. Scény striptýzů, felace či análního sexu nejsou prvoplánovou snahou pobouřit, ale projevem hlubších a potlačených hrdinčiných emocí – strachu ze smrti, intimity, zraňující blízkosti.

Jasna se před „návaly“ reality (nemoc otce, vztah s matkou, láska k hrubému Djordjemu) skrývá právě za sterilní a odosobněnou clonu mobilu, který, podobně jako její spolužáci, zapíná vždy, když se skutečnost stává nesmyslně prázdnou, hrozivě povrchní, osamělou. Zdánlivé sdílení a odtažitá perspektiva „cizího oka“ je útěkem i obranou, paradoxně však ještě zesiluje izolaci postav, pro něž je často mnohem intenzivnějším lákadlem zprostředkovaná rozkoš než rozkoš autentická. Realita je až příliš zraňující, proto před ní dospívající postavy všemožně kličkují. Bouří se, ale jejich vzpoura má podobu bezmocné a tupé agresivity.

Všechny tyto procesy Klip zachycuje s překvapivou lehkostí a nepokouší se je nijak umělecky stylizovat. Vyhrocené momenty prostředkuje subjektivní a nepřehledné „oko mobilu“, jehož frenetické těkání kontrastuje se zklidněnými pozorovatelskými záběry běžné kamery. Volbou témat i vazbou na ústřední charakter zrající dívky debut Maji Milos připomene jeden z nejpodstatnějších snímků posledních let – podobně koncipovaný Fish Tank Andrey Arnold. Na rozdíl od něj postrádá lyrické kvality a citlivý autorský rastr.

Z filmu Klip|foto: MFF KV

Klip je syrový, otevřený, nekompromisní, nicméně v některých jemnějších citových nuancích trochu neohrabaný snímek, který dovedně slaďuje formu s výpovědí. Jeho upřímnost zaměňují někteří s povrchní snahou šokovat. Stávají se tak obětí stejného klamu jako Jasna – zaujati nutkavým symptomem přehlížejí obecné trauma, které maskuje. I v tomto ohledu je Klip podstatnou výpovědí o současnosti.

Hodnocení: 75 %

Klip
Maja Milos, Srbsko, 2012, 100 minut.