Komiksový Rimbaud: Kresby bez vášně

Důkazem toho jsou stále nové generace dospívajících, kteří v osobě básníka, kterého jeho životní druh Paul Verlaine nazýval „Planoucím sluncem“, hledají inspiraci i vzor. Dalším důkazem jeho stále živého odkazu je i fakt, že se jeho osoba pravidelně objevuje v současných popkulturních souvislostech. Příkladem může být třeba francouzská komiksová kniha Ples oběšenců, kterou na konci minulého roku vydalo nakladatelství Garamond.

Forma knihy je jednoduchá – symbolickou třináctku Rimbaudových básní ztvárnila do komiksové podoby třináctka vesměs francouzských kreslířů. Každá z básní je navíc uvozená krátkou kapitolou ze života básníka, který většinu své nejlepší poezie napsal jako náctiletý. Výsledkem je tedy na první pohled neobvyklá směsice ilustrací, veršů a biografických průzorů do Rimbaudova života.

Připravit k vydání takhle neotřelou knihu je jistě záslužné, nejdůležitější otázkou ale je, jak působí jako celek. A vinou nevyrovnaných výkonů ilustrátorů je nutné říct, že hlavním dojmem z publikace je rozpačitost. Jediným grafickým příběhem, kterému se daří simulovat atmosféru původní básně, je titulní Ples oběšenců, ve kterém autor Emmanuel Murzeau expresivní kresbou dokonale vystihl ďábelskou atmosféru šibenic a popravčích čet.

Arthur Rimbaud – Ples oběšenců|foto: Standa Soukup

Naproti tomu některé básně-příběhy vyvolávají kvůli své kresbě pocit nepovedené dětské knihy. Skoro to vyvolává dojem snahy přiblížit Rimbauda i těm nejmladším čtenářům, bohužel to ale vinou kulhající kresby nefunguje. Stejně tak nefungují básně Román a Zlo, které jsou vizuálně zasazené do současnosti. Vybuchující bomby a motorky v básních Rimbauda jsou spíše nepatřičnou snahou než povedenou transpozicí do aktuálních reálií.

Dalším nedostatkem je také fakt, že ke všem básním vznikl nový překlad, respektive přebásnění, o které se postaral Gustav Francl. Některé notoricky známé básně, třeba Má bohéma (zde jako Mé bohémství), tak v nové podobě působí nepatřičně a skoro až cize.
Kniha Ples oběšenců je ambiciózním pokusem, bohužel jí ale chybí to, co vyděluje samotného Arthura Rimbauda ze zástupů dnes zapomenutých básníků – agresivita, vášeň a především autenticita.

Ples oběšenců (Garamond 2011)