Košile z řetězce je železná košile. Nekupovat rychlou módu je jako léčit se z alkoholismu

Nejsem sice pamětníkem modrotisku a šatů z režného sukna, ale pamatuji si dobu těsně kolem roku 2000, ještě před nástupem prvních kontejnerů s hadry, kdy koupit něco ne úplně odporného vyžadovalo trpělivost lovce a docela hodně peněz. Prvním obchodem se zahraničním oblečením byl v Brně jeden španělský řetězec, říkejme mu třeba Avocado. Bílé triko, které dnes tamtéž koupíte za zlomek ceny, před sedmnácti lety stálo 700 kaček, prostě pálku. Přála jsem si ho k Vánocům a nosila ho několik let – ne proto, že bych byla tolik eko nebo tolik čuně: díky jeho relativní nedostupnosti a malému kapesnému jsem si k němu opravdu vybudovala něco jako „vztah“.

Tři kafe = jedno tričko

Po nástupu velkých vykřičených obchoďáků mě to úplně přešlo. Postupně jsem začala považovat za normcore nepraktická trička s banány a nápisy „lick me all over“, u kterých bylo předem jasné, že je nebudu nosit do kanclu i do kostela. Byla to revoluce v přístupu k oblečení i pro nižší střední třídu, pro mě, školačku, i pro matky na „dovolené“ (nákupní chování kluků si dovoluji nehodnotit). První hodina psychoterapie – to jsou dva svetry, které si mohu koupit. Tři kafe mají hodnotu jednoho trička. Takové jsou od té doby moje počty.

Čtěte také

Na první pohled by se mohlo zdát paradoxní, že tzv. rychlou módu kupují i lidé obeznámení s existencí ekologické stopy, kterou zanechávají: vysokoškoláci, městští liberálové, lidé podupávající si na koncertě Zrní barefoot botkou. Předpokládám, že i u mladého Stropnického brojícího proti létání se nějaká džíska bez fair trade původu najde. Etické problémy za sakem za 600 Kč sice vytuší i ten, kdo nemá příbuzné zaměstnané v textilce v Dháce, ale komu by se tím chtělo zabývat. Trend pomalé módy je díky vyšší jednorázové investici vyhrazen majetnějším nebo vyvoleným, kteří jsou schopni šetřit a koupit si jednu pořádnou věc na sezónu. (Zpravidla béžovou. Šaty za 3500 Kč často vypadají jako ukradené od komparsu filmu Křižáček.)

Botník|foto: CC0 Public domain

I důchodci nosí pomalou módu – až do rozpadnutí

Můj otec si koupil před dvaceti lety sedmery stejné mokasíny černé barvy a chce je sešmajdávat až do smrti. Trencle mu šila babička. Kalhoty pamatují OP Prostějov a košile ruskou okupaci. Pro mě je těžké vymanit se z myšlenkového konceptu, v rámci kterého si mohu koupit „všechno“ (samozřejmě jen v základních asi osmi basic odstínech). Jediným způsobem, jak uplatnit sebekázeň, by pro mě bylo si cestu uměle znesnadit, před obchody položit pasti na lišky nebo si nákupy zde zakázat podobně jako konzumaci zvířat, kopání do lidí a plivání na zem. Protože košile z háemek je mi bližší než kabát od Jakuba Polanky a dospět k minimalismu 30 kusů oblečení (metoda capsule wardrobe – vlastnictví max. 37 položek ve skříni) bude provázeno odříkáním a logicky povede k vyřazení ironických svršků s koňmi, tílek s Kanye Westem a legín s mraky.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Informace o uhořelých dělnících v asijských továrnách se vás dotknou málo, jsou-li z cizího kontinentu. Pro sebe vidím jediné řešení ne v odříkání, ale v nasměrování nákupního chtíče k dražší věci třebas jednou za kvartál – stejně jako u alkoholiků. Anebo by pomohlo omezit se na second handy (i když zlí jazykové tvrdí, že je v nich oblečení po mrtvých lidech). Ve výsledku je totiž příjemnější se omezit, jako avantgarda, sama sebou – ještě dříve, než nastanou omezení vyvolaná zhroucením systému založeného na tolik uklidňujícím hromadění.

Nejvíc bych uvítala korekci chování firem zvnějšku – zákonnými restrikcemi, podobně jako se nastavují těžební limity. Pokud firmy mohou beztrestně naplňovat tezi „po nás potopa“ a neutrpí tím jejich image, není ani důvod, proč by to měnily.

Autorka vlastní přes dvacet podprsenek a tři šedé kabáty.

Továrna na oblečení v Bangladéši|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic