Krásní motýli: Panelové a(mar)kordy

Uprostřed sociální mizérie a všudypřítomné nerovnosti sní hubatá hrdinka prefabrikovaný a nesmyslný sen o tom, že se stane slavnou zpěvačkou, a ne prostitutkou jako její starší sestra. Film italského režiséra Salvatora Mereu je pozváním do skličujících zákoutí okraje, přičemž slovo pozvání není v tomto případě žádným žurnalismem. Krásní motýli pracují se zřídka vídaným stylem vyprávění, kdy postava oslovuje diváka přímo, dívá se do kamery, přitom však nevystupuje z role (nejde tedy o klasický „zcizovák“).

Podobný postup samozřejmě okamžitě evokuje Amarcord a postavu vypravěče, který nás vtahuje do svérázného světa se všemi jeho pitoreskními postavami a nesmyslnými rituály. Krásní motýli tuhle vlnu vědomě osedlávají. Jsou rámováni jediným dnem, který Caterine zpětně do detailu rekapituluje. Je to den, který se má skončit vraždou, zároveň den, který je naprosto rutinní a obyčejný, prostoupený velmi zemitou lyrikou Cagliari – sousedkou, která každou noc ve tři kadí ve vaně a svým krákavým zpěvem budí celý blok, otcem, jenž na přenosné televizi náruživě sleduje ranní striptýz, sexuálními iniciacemi ve zrezivělém vraku autobusu, sídlištní šikanou, nadávkami, kroužením motorek, hádkami, útěky na pláž, banálním koketováním…

Z filmu Krásní motýli |foto: Tiskový servis festivalu Febiofest

Mereuova travestie něžného felliniovského dospívání je plná vulgarit, řevu, přízemních tělesných pochodů i genitálních příměrů, přesto si díky (stále ještě trochu) nevinné perspektivě hrdinky udržuje onen poetický duch, kterým italská kinematografie proslula. Krásní motýli v sobě spojují šedou sociální depresi známou z filmů Mattea Garroneho a magický realismus Federica Felliniho. Pokouší se zásadní problémy odkrývat tím, že se na ně dívají jako na samozřejmou součást existence.

Vysoké ambice Krásných motýlů však nejsou zdaleka naplněny. Trik s oslovováním diváka a vyprávěním v první osobě někdy funguje účelně, ironicky i informativně, jindy ale sklouzává k samoúčelnosti, spíše zahlcuje a zdržuje. Film je tak okázale přelidněný, že by divák potřeboval klíč k určování postav, jejichž jména a osudy Caterina neustále chrlí a kamera překotně sleduje. Stejně pochybný je i symbolický závěr, v němž do sociální mizérie otevřeně vpadne tušená osudovost a magie. Okatá upomínka felliniovské vířivé slavnosti však nevykouzlí nic než zmatenost a tezovitý tvůrčí záměr, který nikam nevede.

Autor doslovně završuje metaforu krásných motýlů, která je už tak příliš okatá, prostinká a sentimentální. Mizérií zasažená, přesto stále čistá hrdinka žijící svůj život uprostřed odpadků, řevu, prostopášnosti a společenské segregace, by si klidně mohla vykoledovat označení typu „humanistické vydírání“.

Z filmu Krásní motýli |foto: Tiskový servis festivalu Febiofest

Naštěstí je ale Mereův film více syrový než krasodušný a nad postavami se zbytečně nedojímá. Těch několik momentů, kdy nechá diváka vyklouznout z halasné betonové džungle do intimního ticha a radosti, je překvapivě očistných. Krásní motýli nepůsobí v žádném ohledu tak suverénně jako podobně laděná Garroneho Reality Show, ale podobně jako ona nabízejí zajímavý úhel pohledu na sociální problematiku.

Úhel pohledu, který prochází pitoreskním italským karnevalem, ale končí u studených akordů prázdného cagliarského betonu.

Hodnocení: 65 %

Krásní motýli (Bellas mariposas)
Salvatore Mereu, Itálie, 2012, 112 minut.