Krátce o Pánské jízdě
Vezměme to zkrátka. Ponižování diváka, prohlašované za diváckost, zábavnost a nenáročnost, je ta nejhorší věc ve vztahu filmaři versus publikum. Od mladého režiséra, který se tímto způsobem uvede v kinech, můžeme s klidem čekat, že bude zářnou budoucností českého šmejdu.
S Troškovými Kameňáky dorazila do kin kultura televizní recyklace vtipů, s filmem Martina Kotíka Pánská jízda nás dostihuje sitcom. Ateliérové scény připomínají reklamu a střídají se s domem, snímaným ve stereotypně lokalizujících celcích. (Není třeba lokalizovat, všechno se odehraje v tomto bytě.)
Celé to kopíruje zavedené modely seriálů. Herci jako Martin Dejdar, Vladimír Škultéty a Světlana Nálepková nesnesitelně přehrávají, do určité míry to platí i o Ondřeji Vetchém. Výjimkou je uměřený výraz Josefa Abrháma, prozrazující (nepoužité) herecké schopnosti. Abrhám pronese jediný vtipný výrok filmu. Jinak se máme smát tomu, že po ulici projede stařičká rachotina a na chodníku zůstanou jako opaření stát čtyři herci se "srandovně" začerněnými obličeji? To snad ne! To je nějaký špatný večerníček!
Nadsázka znamená pro Kotíka pitvoření, absurditu si představuje jako nesmysl. Za sloganem "Správný chlapi si poraděj sami" se navíc skrývají maximálně stereotypní role mužů a žen. Synova spolužačka upírá svoje kukadla na dva spolužáky, kteří se o ni se střídavými úspěchy aktivně ucházejí, otcova sekretářka (nebo kolegyně?) je hloupá, úlisná, sexuchtivá a proradná, manželka po rozchodu je spravedlivě rozhořčená, ale lítostivá, ustřední dvojice jsou úspěšní muži, kteří v domácnosti nikdy nehli ani prstem a jsou neschopní najít otvírák, zavázat si kravatu apod. To, že se situace změní a oni jsou donuceni hospodařit, na tom vlastně nic nemění.
Komika má totiž pramenit z určitého vybočení ze společenského standardu a tento standard je v hlavách tvůrců hodně pevně daný.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
