Láskyplná hloupost vesmírných Pasažérů hřeje na duši

Scénář Johna Spaithe k filmu Pasažéři patřil dlouhé roky k legendárním položkám tzv. blacklistu, seznamu nerealizovaných scénářů, které se však mezi hollywoodskou „exekutivou“ těší největší pozornosti. Jeho vznik inicioval Keanu Reeves ještě v dobách, kdy patřil k žádaným hercům. Nakonec však trvalo bezmála deset let, než se příběh dvou lidí na obří kosmické lodi dostal na plátna kin. Vděčí za to především úspěchu Gravitace, která dokázala, že komorním filmům se daří i tam, kde nikdo neslyší váš křik. Reeves musel místo přepustit mladším hvězdám a režie se ujal Nor Morten Tyldum, autor úspěšných Lovců hlav, který se v Hollywoodu pozitivně zapsal čítankovým biopicem matematika Alana Turinga Kód Enigmy.

Jim je pasažérem kosmické lodi Avalon, která je na cestě k pozemské kolonii Homestead II. Její pasažéry čeká sto osmdesát let dlouhá hibernace. Jim se ale vinou nehody vzbudí v polovině pouti a způsob, jak se znovu uspat, neexistuje. Právě první třetina filmu, která sleduje paradoxního trosečníka obklopeného luxusem a spícími lidmi, patří bez ironie k tomu nejlepšímu, co letošní science fiction nabídlo. Sice se jedná pouze o dovednou kombinaci elementů z filmů jako Marťan, Moon, Sunshine, Oblivion, Vesmírná odysea a (ano, také) Vetřelec, Chris Pratt se však ve sterilním prostředí, kde mu společnost dělá jen robotický barman, pohybuje s potřebnou špetkou sebevražedné outsiderské ironie. Navíc spolehlivě zabírá průzkum interiéru a exteriéru pětihvězdičkového kosmického korábu.

Z filmu Pasažéři |foto: Falcon

Následuje překvapivý twist, který namísto konvenčního melodramatu slibuje výživné psychodrama. Pasažéři jsou ale přesně tím typem filmu, který se nedokáže vypořádat s přechodem od budování dojmu a atmosféry k závažnějším tématům, v nichž hrají prim emoce a etika. Vstup Jennifer Lawrence alias spisovatelky Aurory obrací kurz od černohumorného přežívání rutiny k námluvám a předvídatelnému love-story, v němž on, jednoduchý dělník, okouzlí intelektuálku z lepší společnosti.

Na lodi, kde mu jedinou konkurenci dělá Michael Sheen na kolečkách a komparz v hibernačních kójích, to nemůže být zas až tak velký problém. Hledání milostné chemie navíc Chrisu Prattovi odpárá jeho prvotní uvolněný šarm a Jennifer Lawrence v roli Aurory zosobňuje stereotyp „emancipované hysterky“. Zprvu okouzlující soundtrack Thomase Newmana přepne do módu „nezávadný muzak“ a film ustrne v dramatickém bezvětří, z nějž ho vytrhnou jen množící se poruchy lodního vybavení.

Z filmu Pasažéři |foto: Falcon

Zlom přináší závěrečná třetina, která smete ze stolu stylově vybroušený úvod i umrtvený střed. Do vyprávění doslova vtrhne třetí postava, která sehraje dechberoucí cimrmanovskou etudu na téma „deus ex machina aneb vyřeš a zemři“. Dojem, že si Pasažéři neví rady se složitými věcmi, poslední část jen podtrhne. Vztah Jima a Aurory má potenciálně velmi zneklidňující morální podtón, který umožňuje rozehrát celou řadu nepředvídatelných událostí. Tvrdit, že tvůrci volí nejbezpečnější cestu, není přesné. Katarzi si vysloveně vylžou a vyignorují. Přesto film nemá šanci frustrovat – jeho závěrečný akt, který přepne do béčkové vesmírné akce, je totiž osvobozující svou absurditou, patosem a přepjatostí.

Pokud Pasažéři do té doby občas naznačují, že by nastolená dilemata neměla být brána na lehkou váhu, finále roztaví veškeré nároky v reaktoru nesmyslů a plačtivých vyznání. Samotná pointa, v níž pak sehraje roli tklivý voiceover, guerillové vesmírné farmaření a chov spokojených slepiček, vylučuje jinou reakci než láskyplné přijetí Pasažérů jako projektu, který se ztratil sám v sobě. Jsou špatné filmy, jejichž hloupost zabolí. A pak jsou špatné filmy, které zahřejí. Pasažéři se hrdě řadí do té druhé skupiny.

Hodnocení: 40 %

Pasažéři (Passengers)
Morten Tyldum, USA, 116 min.