Lázeňské kníry: perverzní neděle
Když kolega Bojovně nakroucený knír vypustil při jedné z porad nad synopsemi filmů říznou větu: „Já myslím, že se ten incest zbytečně démonizuje“, nikdo nemohl tušit, že se jednalo o proroctví takřka biblických rozměrů.
Nicméně už ranní nedělní film Špičák (Kynodontas, Řecko 2009) jasně naznačil, že nás nečeká den plný selanky, korektnosti a učebnicové zakotvenosti rodinného krbu. O tu se mimochodem jeden z hrdinů uhnuté řecké „modelovky“ snaží, pročež zavře svou rodinu za vysokým plotem, sám ji vzdělává, šlechtí a modeluje, jakoby se jednalo o hrnčířskou hlínu. Snímek Yorgose Lanthimose vedle zemité perverze udiví především neuvěřitelně nápaditou situační komikou, jemným citem pro pointu i zcela odstředivými nápady, které prozrazují, jak moc se řecký filmař do své nenormální modelové situace zabral a jak precizně z ní dokázal těžit bez zbytečné prvoplánovosti.
Šňůra podivuhodných výjevů z perverzního rodinného alba řecké rodinky má jasný vrchol v podobě taneční scény – syn vybrnkává před zraky rodičů na kytaru poklidnou melodii, jeho nejstarší sestra zachvácena bouřlivou revoltou předvádí tanec na pomezí epilepsie a vyzývavosti. Bezesporu dosavadní zlatý hřeb festivalu, který utkví. Podobně jako celý Špičák, jež je bez debaty filmem, který by Lázeňské kníry samy rády natočily, kdyby totiž nebyly plně zaměstnány již zmíněnou paraplegickou pohádkou Princ a choďas a takéž koprodukční sedmihodinovou biografií Oldy Říhy Habemus Satan (v hlavní roli Helena Třeštíková).
Že se nebude jednat o den jako kterýkoli jiný jasně naznačil i druhý film – poslední sbohem a definitivní vypovězení smlouvy s divákem z dílny maďarského samorosta Bély Tarra. O jeho Turínském koni (A torinói ló, Maďarsko / Francie / Německo / Švýcarsko / USA 2011) se nemá cenu dlouze rozepisovat, na to jsou tu povolanější kníry, nezbývá než přiznat, že Maďar se podobně jako Nietzsche dotkl trpícího koně, zamumlal několik slov a ponořil se do mlčení geniálních šílenců, zatímco vypleněný svět vyhasíná v poslední osudové vichřici. Zato karlovarské publikum se z velké části projevovalo jako kolektiv křupanů, neschopných přečíst si alespoň synopsi toho, na co se chystá.
Debut mladé švédské filmařky Lisy Aschan Jako opice (Apflikorna, Švédsko 2011) se nám jevil jako možný černý neturínský kůň festivalu a předpokladům dostál alespoň v tom smyslu, že byl o koních. Feminizovaná verze westernového souboje silných osobností zasazená do současnosti, jezdecké školy a souřadnic křehké dívčí romance nám předvedla zralou filmařku, která má pod kontrolou postavy, tón vyprávění i téma, sice okoukané, ale v jejím podání příjemně nedořečené, plastické a precizně pospojované. Drásavost hladce plynoucímu filmu o zmatcích dospívání propůjčuje především zvukový podkres z dílny šéfa labelu Fonal Sami Sänpäkkiläho. Po rozvichřených filmových pláních se jednalo o příjemné zklidnění, ba i téma incestu tu problesklo s jakousi smířlivostí a hřejivostí, u severských filmů ne zrovna typickou. Trvám na tom, že tento film obsahuje empatii a hloubku, kterou tak zoufale postrádá efekty předávkovaná Černá labuť (film de facto o tomtéž).
Závěr dne patří příjemné romanci z nemocničního prostředí Modré světlo (Code Blue, Nizozemsko / Dánsko 2011), příběhu takové normální zdravotní sestry, která injekcemi krátí utrpení na smrt nemocným pacientů a v pustém luxusním bytě se vypořádává s osaměním, sexuální frustrací i perverzním puzením k sebeponižování a sebemrzačení. Hřejivý film prostoupený výjevy smrti, onanie, násilí na ženách a zvláštním nádechem izolacionismu a existenční cizoty doporučujeme především desetiletým dětem, kterým se dle našeho pozorování přímo v sále velice zamlouval a oceňovaly zejména jeho naučnou hodnotou v oblasti sexuální perverze. V Cannes pochopitelně skandalizované dílo Urszuly Antoniak (to víte, je tam vidět umírání a ztopořený penis, to ve Francii nejspíš nemají, podobně jako politickou nekorektnost) není nijak exkluzivní a nezapomenutelnou záležitostí, byť chladným odstupem a nezaujatostí drobně připomene metodu Michaela Hanekeho a některé situace i pozorné záběrové kompozice se snadno zavrtají pod kůži. Filmy o smrti však už v našich knírech i srdcích beznadějně okupuje majstrštyk Andrease Dresena.
S příslibem, že budeme i nadále pilně lízat klávesnice se ze zmoklých Karlových Varů loučí vždy váš zcela neperverzně učesaný knír...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
