Lidice: Byla to taková zlá doba…
Žánr českého historického velkofilmu budí poněkud rozpaky. Do jisté míry je předznamenal Tmavomodrý svět, který údajně nechtěl být pomníkem českých hrdinů ve službách RAF a marně zkoušel snést mýtus na zem. Rozpačitý výsledek snahy souží i další válečné filmy, které se pokoušejí rekonstruovat dějinné bolístky a šrámy.
Podobně velké ambice měl i projekt Lidice realizovaný dle přepracovaného scénáře Zdeňka Mahlera. Snaží se vyprávět známý příběh nově a tím zasáhnout soudobého diváka něčím jiným než učebnicovým symbolem.
Lidická tragédie je postavena kolem zdánlivě nicotného příběhu Františka Šímy, který těsně před začátkem války v hospodské hádce zabije svého syna a pohnutý osud rodné vsi prožije v nevědomosti jako vězeň. Paralelně s tím se odvíjí příběh jeho druhého syna Karla, jehož nesmělost vůči ženám se stane roznětkou tragikomické přetvářky, která vygraduje až známou lidickou genocidou. Před divákem se tak otevírá vzrušující možnost okusit tragédii zevnitř, nahlédnout ji z malé perspektivy lidických rodáků a přestat Lidice vnímat jen jako symbol a mramorové memento dějin.
Jakkoli jsou to grandiózní prospekty, Lidice nic z toho nedokážou naplnit. Při neschopnosti oživit své hrdiny, naplnit je vnitřní dynamikou a hloubkou stejně nakonec unikají ke vkusně inscenované drastičnosti. K detailním záběrům z poprav, vyděšeným dětským tvářím, vzpínajícím se rukám za sklem plynovacího auta, škrabání nehtů na zabílené okno. Jinými slovy - z neschopnosti vyprávět důsledně vlastní příběh film uniká k Lidicím jako neotřesitelnému symbolu, jako k pasivnímu objektu povinného dojetí.
Slabinou snímku není jen školsky zkostnatělá a mdlá režie Petra Nikolaeva, ale i scénář, který má nepochybně hned několik svižných a vtipných míst, jinak však didakticky hýbe s postavami a žongluje literárními frázemi, které hrdiny mění v chodící krasořečná schémata bez života. Teoreticky světově vypadající a variabilní kamera Antonia Riestry jakoby si nedovedla vybrat, zda snímá vysoce stylizované divadlo (některé scény připomenou svícením a výtvarnou aranží Ševčíkův Normal) nebo realistickou rekonstrukci. Lidice neklidně oscilují mezi klasickým vyprávěním a snahou o moderní vizuál - při množství použitých filtrů a způsobu snímání však působí roztříštěně a nejednotně.
Lidice jsou typickým uhlazeným velkofilmem s adekvátně obsazenými postavami, adekvátním technickým zpracováním. Tam, kde by měl film lidické události zbavit symbolické strnulosti a předložit současníkům k pochopení a živému tázání, nabízí pouze průměrné a triviálně patetickou hudbou podbarvené divadlo a okázalé hraní na city kostrbatými větami oznamujícími. Jedinou skutečně vzrušující scénou je v důsledku Šímovo poválečné vyškrtnutí z dějin a lidického mýtu. Smutné je, že i když ho tam Nikolaevův film opět obšírně vepsal, nic se nezměnilo. Dějiny zůstávají i nadále naučnou přednáškou, kterou divák platí povinným dojetím. Cesta odvážné aktualizace národní historie naznačená smělým Protektorem tak i nadále zarůstá plevelem.
Hodnocení: 50%
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
