Macklemore & Ryan Lewis jsou komedianti, kteří by si přáli, abychom je brali vážně

Když Macklemore & Ryan Lewis vyfoukli před třemi lety všechny žánrové ceny Grammy Kendricku Lamarovi, vzbudilo to velké pozdvižení. Na jedné straně angažovaný afroamerický rapper a na druhé bělošské duo, které se proslavilo praštěným hitem Thrift Shop o nakupování v sekáčích. O tom, že měl vyhrát Kendrick, byl nakonec přesvědčený i sám Macklemore, jenže hudební průmysl (jehož jsou Grammy výstavní skříní) funguje podle jiných pravidel a bělošský komediální rap má podle nich větší komerční potenciál než černý politický hip hop. V roce 2016 je už ale všechno jinak, Kendrick má za sebou dvě ceněné a komerčně úspěšné desky a Macklemore & Ryan Lewis se vrací s rozpačitou novinkou This Unruly Mess I’ve Made, která dává za pravdu jejich pochybovačům.

Čtěte také

V hip hopu už jsme měli celou řádku zajímavých bělošských rapperů, od Beastie Boys přes Eminema až po El-Pho z Run the Jewels, kteří původně afroamerickou hudební formu napojili na vlastní životní zkušenost. Jenže pak tu jsou i hvězdy jako Vanilla Ice, Kid Rock či Iggy Azalea, které si z rapu vzali jen ty nejlacinější efekty a podřídili ho nejnižšímu společnému jmenovateli vkusu. Macklemore & Ryan Lewis by rádi patřili mezi ty první jmenované, ve skutečnosti ale mají blíže k druhé skupině. Na This Unruly Mess I’ve Made se urputně snaží, aby je fanoušci brali vážně, nejlépe to ale dopadá, když dají průchod svému komediálnímu talentu. Jako třeba v rozverném singlu Downtown.

Ve skladbě, která desku propagovala už od srpna loňského roku, rapuje Macklemore o své lásce k mopedům a glamově excentrický refrén Erica Nallyho z Foxy Shazam ji nakonec vytáhl na číslo čtrnáct amerického žebříčku. Druhý singl White Privilege II byl ale přijat rozpačitě – devítiminutová litanie o mezirasových problémech je v podstatě neposlouchatelná. Nejde ale o angažovanost, Macklemore v minulosti už o podobných tématech rapoval – například skladba Same Love bojovala za zákon povolující svatby osob stejného pohlaví. Jenže na to, aby fanoušci snesli tak dlouhý monolog, nemá Macklemore dostatek charisma ani rapových „skills“. Vedle verbálního samopalu Kendricka Lamara působí jeho flow jako pouhý dětský prak. A téma bělošské viny působí jen jako laciná snaha o získání pozornosti. Podobných paradoxů je na desce víc. Když se Macklemore v úvodním tracku Light Tunnels vrací k ceremoniálu Grammy v roce 2013 a medituje nad falešným pozlátkem popu, zní to, jako když libovolná popová hvězda pláče nad tíhou své slávy a za pár minut dělá všechno pro to, aby se zalíbila co nejširšímu spektru fanoušků.

Macklemore je bohužel jen průměrný rapper s příliš velkým rozpočtem, což znamená, že si ho kdokoliv z pozvaných hostů dá bez problémů místo předkrmu. A jeho dvorní producent Ryan Lewis je pro změnu jen zdatný epigon, který bezelstně imituje sound svých slavných hostů – když v Buckshot hostí hiphopové legendy KRS-One a DJe Premiera, musí to znít jako boombap z roku 1993. Track s Chance The Rapperem zase kopíruje jazzem nasáklý zvuk desky Donnie Trumpet & The Social Experiment a track se soulovým revivalistou Leonem Bridgesem nazvaný Kevin nemůže přežít bez retro stylizace. Hosté se ve skladbách imitujících jejich styl nepochybně cítí dobře, deska ale působí dojmem domácího večírku, ze kterého hostitelé zmizí chvíli po začátku.

Macklemore & Ryan Lewis – This Unruly Mess I’ve Made |foto: Self Released

Duo ze Seattlu nelze obvinit z absence dobrých úmyslů či upřímnosti, This Unruly Mess I’ve Made ale působí jako křečovitá snaha být zadobře se všemi – hiphopovým establishmentem, undergroundem i rádiovými dramaturgy. Jenže takhle se velké desky netočí. I bídný komerční ohlas alba bohužel potvrzuje, že mainstreamová sláva Macklemore & Ryan Lewis byla jen chvilková anomálie – teď dvojici nezbývá než se vrátit zpátky na začátek a popřemýšlet, kým vlastně chtějí být.

Hodnocení: 50 %
Macklemore & Ryan Lewis – This Unruly Mess I’ve Made (Macklemore LLC)