Mani Haghighi: Režisérem jsem chtěl být už v pěti letech
Přehled toho nejlepšího, co se aktuálně rodí v íránské kinematografii. To je cíl už třetího ročníku Festivalu íránských filmů, který probíhá v pražských kinech Světozor a Bio Oko až do neděle 12. ledna. Našimi hosty byli tisková mluvčí festivalu a íránský herec a režisér Mani Haghighi.
„Letos jsme se rozhodli podívat na Írán jinak, i proto je název třetího ročníku Írán: Jiným pohledem. Chtěli jsme nabídnout to nejnovější, co v íránské kinematografii vzniká, i proto nejsou vybrané filmy starší než dva roky,“ vysvětluje na úvod tisková mluvčí festivalu Alena Siroňová podtitul už třetího ročníku přehlídky íránského filmu, která se letos snaží přiblížit skutečný život Íránců a poopravit spíše negativní rétoriku českých médií v souvislosti s touto zemí. Festival se oproti předchozím dvěma ročníkům rozrostl, i to byl důvod k založení soutěžní sekce, z níž vzejde vítěz divácké ceny a ceny odborné poroty.
Právě v odborné porotě usedl kromě umělecké ředitelky karlovarského festivalu taky představitel íránské nové vlny, režisér a herec Mani Haghighi. Jeho nejnovější snímek nese název Skromné pohoštění a celý festival ve středu zahajoval. Filmařské řemeslo má v jeho rodině tradici: „Režisérem jsem se rozhodl stát, když mi bylo pět let. Stalo se to, když mě vzal děda na plac, a tam to bylo tak vzrušující, že jsem svoje rozhodnutí pak už nezměnil.“ Mani Haghighi se začal filmu věnovat až po návratu ze studií v Kanadě, odkud do svých filmů pravidelně zapracovává sníh. Jako herec Mani pracoval se svým oscarovým kolegou Asgharem Farhadim na filmu O Elly, tuhle zkušenosti popsal jako velice náročnou: „Máte pravdu, že Asghar je na herce hodně náročný, bylo to velmi napjaté. Dřív už jsme jednou spolupracovali, psali jsme scénář, kde jsme si byli rovni, ale pak mi trvalo, než jsem si zvyknul, že on je na place pán a já musím poslouchat.“
V další části rozhovoru režisér Haghighi prozradil, proč se v íránském filmu objevují tolik děti, jak funguje a ovlivňuje práci filmařů cenzura a která témata jsou v místní kinematografii rozhodně tabu.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
