Melt! 2011 – Indietronický karneval v Železném městě
Čtrnáctý ročník Melt!u a můj šestý v pořadí. Prý jestli už do Ferropolis nejezdím o třetím červencovém víkendu jen ze setrvačnosti, zeptal se mě radiový kolega během jednoho z telefonátů z „místa činu“ do vysílání víkendového proudu. Mohlo by se zdát, ale pravda je samozřejmě někde úplně jinde.
Melt! totiž není jen festival. Ale čím dál víc také karneval, kouzelné místo, jež se nikdy neokouká s atmosférou, která nikdy nezevšední – třídenní útěk do jiného světa. Světa omývaného vodami jezera Gremminer, obývaného prapodivnými postavičkami a osvětleného lasery. A k tomu všemu vám jen tak mimochodem hrají Pulp, The Streets, Nicolas Jaar nebo SBTRKT.
Není mnoho festivalů, na kterých se vám stane, že se během jednoho dne prakticky nepohnete od jednoho pódia. Tím spíš, když se nejedná o to hlavní, kde si většinou podává dveře (v našem případě tedy spíš schody) jedno velké jméno za druhým. Páteční program letošního Melt!u rovnal se pro mě program „beach stage“, tedy pódia umístěného na písčitém břehu jezera Gremminer (a to nikoliv kvůli lokaci, která vzhledem k zamračenému a chladnému počasí ztrácela ten den na své výjimečnosti). Mezi šestou večerní a šestou ranní se na něm vystřídali Phon.o, Jamie Woon, Nicolas Jaar, Apparat Band, Gold Panda, Housemeister, Addison Groove a projekt A.T.O.L. (jež tvoří Modeselektor, Shed a Marcel Dettmann). Přestože na hlavním se během stejné doby objevili mimo jiné Swans, Robyn, Paul Kalkbrenner nebo Boyz Noize, byl pro mě prostor pláže jasnou volbou.
Páteční program? Beach stage!
A odvděčil se mi hned první vystupující – producent Phon.o, který o sobě dal letos vědět po více než pěti letech se skvělým vinylem Slavemode / Abbey Road. Atmosférický dubstep, dubtechno a abstraktní elektronika byly alfou a omegou jeho skvěle vystavěného setu, do něhož dokázal zakomponovat i slavného Windowlickera Aphexe Twina. Těžko si představit lepší začátek festivalu. Jamie Woon se svou kapelou sice poté možná až příliš ukolébal všechny přítomné, ale vše naštěstí spravil závěrečnou trojicí skladeb (tou úplně poslední byla Wayfaring Stranger), které už odehrál kompletně sám (beatbox, kytara i zpěv), jako za starých dobrých časů.
Vidět koncert Nicolase Jaara, jako by mi letos nebylo tak úplně souzeno. V Barceloně na Sónaru jsem kvůli limitované kapacitě sálu stihnul pouze druhou polovinu a přestože na Melt!u jsem viděl vystoupení celé, jeho kvalita byla tentokrát negativně ovlivněna problémem nazvučení odposlechů, který se protáhnul na neuvěřitelných čtyřicet minut. Což samozřejmě zanechalo následky i na koncertu samotném – především kvůli tomu, že kapela musela skladby zkracovat, aby stage nenabrala ještě větší zpoždění. Ve výsledku to tedy vypadalo tak, že například titulní Space Is Only Noise If You Can See, trvající na desce přes pět minut, se na Melt!u scvrknula na necelé tři minuty. I přesto mě ale Nicolas Jaar opět přesvědčil, že jestli si letos někdo zaslouží ocenění objev roku, je to právě on – jak díky vydání skvělého debutu, tak jeho neméně vydařené pódiové prezentaci a perfektní práci s aranžemi, kdy jsou skladby prakticky kompletně hrány naživo, a výsledný zážitek z desky tak posunují ještě o další stupeň výš.
Koncert mnou ne zrovna adorovaného Apparat Bandu jsem využil k obejití ostatních pódií a zahnání pocitu hladu, abych se na pláž po hodině zase obloukem vrátil na vystoupení Gold Pandy. To je naživo takový mladší bratříček Four Teta, jehož současnou produkci mi během svého live-setu hned několikrát bezděčně připomněl. Nijak převratnou, ale rozhodně chytře zprodukovanou kombinaci dubstepu, housu, IDM a downtempa odehrál zpoza laptopu, takže si lze jen domýšlet, nakolik se jednalo o pouhou produkci, nicméně přeplněný prostor pláže si získal na svou stranu zcela bez diskuze, podobně jako Housemeister, který se na beach stagei představil po „zlaté pandě“. Devadesátiminutový set na hranici elektra, disca a french housu (i jedni stařičtí Daft Punk zazněli) prakticky neměl výrazně slabšího místa. Na rozdíl od setu Antonyho Williamse aka Addison Groove, jednoho z předních představitelů stylu juke, kterému tak nějak chyběla gradace a více „hitovek“ typu už legendární záležitosti Footcrab, kterou vpálil do lidí hned ze začátku a zbytek času už spíš jen dohrával ze setrvačnosti.
Východ slunce potom „oslavili“ prakticky čistokrevným technem Modeselektor, Shed a Marcell Dettmann pod hlavičkou společného projektu A.T.O.L. Vybrané nebe na Ferropolis slibovalo, že sobota bude už opět ve znamení letního počasí, což se také beze zbytku naplnilo, a břehy jezera Gremminer se během odpoledne opět proměnily v plážovou destinaci festivalových návštěvníků.
Nejen beach stageí živ je návštěvník Melt!u
Sobotní program už mě donutil setrvat delší čas i před třemi dalšími pódii, včetně toho hlavního, a to především kvůli The Streets a Crystal Castles. Jestliže Mike Skinner předvedl jeden z nejlepších koncertů letošního Melt!u a po zásluze měl daleko větší publikum, než druhý den hvězdy z největších Pulp (sic!), tak Crystal Castles spíš zklamali. Neodehráli ani hodinu, velké pódium jim spíš uškodilo, hlas Alice Glass se ztrácel kdesi v meziprostoru těžebních strojů a celkově mi přišlo, že tahle dvojice už je tak nějak za svým zenitem. Je paradox, že u show Mika Skinnera, jehož je to poslední turné pod aliasem The Streets (a na Melt!u zároveň poslední vystoupení v celém Německu) jsem měl přesně opačné pocity. Skvěle sehraná kapela, dva další zpěváci na pódiu, parádní komunikace s publikem, setlist, ve kterém nechyběl prakticky žádný zásadní hit… Jestli si nějak představuju ideální zakončení hudební kariéry, Mike Skinner se mu svým koncertem na Melt!u velmi přibližoval.
Svůj nový projekt Palisade představil ještě v pozdně odpoledním čase zamaskovaný producent Sebastian Kramer, tentokrát schovaný za černou škraboškou. Od technoidní produkce svého hlavního aliasu Redshape přesedlal coby Palisade do vod atmosférického deep houseu. Na stagei Big Wheel zazněly mimo jiné oba tracky z dosud jediného vydaného dvanáctipalce So What? a ze zpětného pohledu je škoda, že nebyl jeho live set zařazen do pozdějšího času, kdy už na nebi přebral po slunci nadvládu měsíc v úplňku. Hned po Palisade se na Big Wheel představil i houseový projekt Âme, který je ve skutečnosti dvojčlenný, nicméně do Ferropolis dorazil z neznámých důvodů pouze Kristian Beyer. Na kvalitě produkce to naštěstí nezanechalo žádný negativní dopad a jeho oproti Palisade o poznání odlehčenější a melodičtější set naopak skvěle sednul do času okolo desáté večerní.
Beach stage se ode mě v sobotu dočkala o poznání menší pozornosti. Rusko ani Cosmin TRG nejsou jména, jež by ve mně vyvolávala euforické pocity a koneckonců i na vystoupení projektu SBTRKT mě dohnala spíše zvědavost, jak to celé bude vypadat „naživo“, protože letošní eponymní debut Aarona Jeromeho není z těch, které by mě posadily na zadní partie. O to větší překvapení mi ale Jerome společně se svým dvorním zpěvákem Samphou přichystali. Bicí, klávesy, midi kontrolery, laptop – SBTRKT naživo rovná se taková perfektně sehraná minikapela o dvou lidech, která ovšem „za málo peněz“ odehraje hodně muziky. Oproti desce šlo o daleko energičtější a zábavnější UK garage – Sampha je skvělý zpěvák a SBTRKT zaslouží respekt za to, s jakým přehledem stíhá obsluhovat laptop, kontrolery i bicí soupravu. Suma sumárum? Překvapivé překvapení letošního Melt!u.
Přestože naprostá většina návštěvníků byla v době okolo jedenácté večerní na The Streets, vyplatilo se zajít i do prostoru Gemini Stage, kde se představil sólový projekt Console zakládajícího člena The Notwist Martina Gretschmanna. Společně se zpěvačkou Miriam Osterrieder, jež má na svědomí prakticky všechny vokály na aktuální desce Herself z loňského roku, bubeníkem, kytaristou, klávesistou a ještě jedním kolegou za laptopem, který měl na starosti vizualizace, odehráli Console tak trochu schizofrenní vystoupení. Pokud byla Miriam za mikrofonem, jednalo se o intimní ambientní pop, v opačném případě se produkce měnila na atmosférický minimal až klubového charakteru.
José versus Jarvis
S ambientní atmosférou koketoval v nedělním odpoledni na stejném místě, tedy prostoru Gemini Stage, i José González. V jeho případě šlo ale samozřejmě o čistě akustický koncert o jedné kytaře a občas také doprovodném saxofonu. Podobně jako v loňském roce Kings Of Convenience, i tenhle Švéd s argentinskými kořeny se postaral o vyklidněný začátek programu posledního dne a poodhalil i tak trochu jinou tvář Melt!u. José González je v posledních měsících na turné především se svou kapelou Junip (s tou se mimochodem ještě předvedl o pár hodin později na jiné stagei), takže jeho sólové vystoupení ve Ferropolis bylo jedno z mála v celém letošním roce. Došlo samozřejmě na obě řadová alba, slavné covery Heartbeats i Teardrop a pevně věřím tomu, že by měl tenhle sympatický folkař na zastřešené stagei plno, i kdyby v tu chvíli svítilo slunce (opak byl totiž pravdou, protože prakticky až do koncertu Pulp se areál Železného města žlutil a červenal zdarma rozdávanými pláštěnkami).
Zrušené vystoupení Plan B kvůli zdravotním důvodům pro mě nakonec učinilo z nedělního programu čekání na Pulp, které ovšem velmi sympaticky ukrátil Marcel Dettmann. Přestože areál už v tu chvíli skrápěl docela solidní déšť, našlo se i po dvou dnech dost tancechtivých návštěvníků, kteří v prostoru Big Wheel stage nadšeně dusali do rytmu chytlavého techna.
Jestliže Oasis měli před dvěma lety na Melt!u plno, tak Pulp se pro mě překvapivě museli spokojit s daleko menším publikem i například v porovnání s tím, jež si nenechalo ujít o den dříve The Streets. A upřímně řečeno, po zážitku z trenčínské Pohody mi nezbývá, než dodat, že na Slovensku mě Jarvis Cocker a spol. bavili daleko víc. Své samozřejmě udělalo počasí, ale také (a to především) délka koncertu. Na Melt!u totiž Pulp odehráli téměř devadesát minut a při vší úctě k téhle britpopové legendě si nejsem jistý, že by měla tolik kvalitního materiálu, aby jím dokázala zaplnit tak dlouhý koncert. Když k tomu přičtete, že zároveň nezazněla například Mis-Shapes, nebo „trainspottingová“ Mile End, snadno se dostaví pocit, že jste od oné hodiny a půl jaksi očekávali trochu víc. Jarvis samozřejmě řádil na hlavním pódiu ve Ferropolis stejně, jako na tom trenčínském, ale v konečném součtu tenhle koncert zkrátka obsahoval až příliš hluchých míst.
15. ročník? Uvidíme…
A čtrnáctý Melt! v konečném součtu? Méně odbourávacích momentů, než v loňském roce, horší počasí a větší fronty na toalety. Na druhou stranu opět bohatý výběr (ne)festivalového jídla, neuvěřitelné módní kreace mnoha návštěvníků hraničící s karnevalovými maskami a převleky, kapacita již třetím rokem limitovaná dvaceti tisíci pro zamezení nepříjemného přeplnění poloostrova a o další stupínek světelně i všelijak jinak (plno malých drobností, kterých si mnoho návštěvníků dost možná ani nevšimne, ale bez nichž by Melt! nebyl Melt!em) vylepšený areál. Příští rok čeká Melt! jubilejní patnáctý ročník, tak si počkejme, s čím jeho organizátoři přijdou. Lze předpokládat, že se nebudou chtít nechat zahanbit, což nejspíš povede k prodloužení mé nepřerušované série na číslo sedm…
Poslechněte si průběžné telefonické hodnocení, které přímo z festivalu zprostředkoval Jarda Petřík.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
