Melt! 2013 - Zaprášený karneval jak má být
Nakonec přece jen vyprodaný 16. ročník německého Melt! festivalu se po několika letech opět dočkal pravého letního počasí se všemi svými klady a zápory. Indietronický karneval ve Ferropolis spalovalo horké slunce, jezero Gremminer bylo na svém místě, DJové hráli a tancovalo se až do pondělního rána. Tak to má být.
Možná až příliš vstřícné počasí ale ukázalo, že i přes mou v minulých letech opakovanou chválu na organizaci Melt!u ještě pár much i v Železném městě k vychytání čeká. 1) Prašnost areálu. Hlavní a Gemini pódium jsou betonová, tedy bez problémů, stejně jako plážová písečná Melt! Selektor stage. Místy opravdu nedýchatelno ale bylo na Big Wheelu a v dalších částech areálu, který není pokrytý betonem, ale hodně jemných pískem / prachem, který po delší době sucha skolí i ty nejhouževnatější travnaté porosty. Pár míst sice bylo v průběhu víkendu zavlažováno vodou z hadic, ale vypadalo to spíš na snahu samotných stánkařů než nějaké oficiální festivalové zamokřování.
2) Nedostatek pitné vody. Lidé v prvních řadách na hlavním pódiu sice byli zdarma zavodňováni několika dobrovolníky, kteří podávali kelímky s pitnou vodou, ale jinak už to tak růžové, jako třeba na slovenské Pohodě rozhodně nebylo. Malá láhev vody za bratru dvě eura, prý nepitná voda v betonových toaletách a celkově (na české poměry samozřejmě) předražené pivo (které stálo jednou tolik). Všichni návštěvníci českých festivalů stěžující si na vysoké ceny, by měli ve svém zájmu někdy vyjet taky na festival za hranice, aby věděli, že může být hůř.Suverénně nejdelší fronty se po celý víkend nacházely před bankomaty. Avýraznější posílení shuttle busů z kempů do areálu (a naopak) by taky stálo za zvážení.
Byly ročníky Melt!u, kdy jsem na hlavní stage téměř nezavítal, ne tak letos. Nechat si totiž ujít jednu z mála letošních evropských show Flying Lotuse, koncert České republice dosud rovněž vyhýbajícího se Jamese Blakea nebo Atoms For Peace, The Knife a Azealii Banks by bylo jednoznačně rouhání. Mým vítězem byl nakonec Flying Lotus. Obavy sice byly (poslední deska mě nenadchnula a očekávat regulérní kapelu v čele s Thundercatem bylo naivní...), ale ukázaly se zbytečné. Flying Lotus si vystačí sám. Pravda, se skvělou plastickou projekcí za zády a před obličejem, kterou by rozhodně nepohrdnul ani pražský Lunchmeat festival. Ale jinak stíhá všechno. Bavit („I know it’s not techno, but you can still dance to it“), rapovat (vždy si odskočil před obě projekce a nejednou i dolů k lidem), hrát si s tracky, aby to nebylo pouhé pouštění z winampu, a hlavně intenzitou basových linek posunout Mosquita o pěkných pár metrů dozadu a pořád si (v legraci) stěžovat, že ty basy nejsou dost nahlas. Flying Lotus ukázal, že i na Until The Quiet Comes je pořád dostatek party tracků, nezapomněl na Los Angeles ani Cosmogrammu a potvrdil, že jeho alter-ego Captain Murpy solidně zvládá i rap. Mohl hrát klidně o půl hodiny déle.
A Atoms For Peace zase svůj koncert mohli o něco zkrátit. Jirka Špičák v reportu z Pohody psal, že „skvěle přehráli vesměs nevýrazný materiál“, a měl pravdu. Nebudeme si nic nalhávat, Amok rozhodně deskou roku nebude, na druhou stranu kdyby existovaly žebříčky v koncertech lepších desek, byli by „Atomy“ o poznání výš. Amok naživo je hodně energická (Thom Yorke vypadá, jako kdyby opravdu dostal amok) a (oproti Radiohead) tvrdší verze své studiové předlohy, která navíc může těžit i ze sólového Yorkova materiálu jako je třeba výtečná Harrowdown Hill. Nemluvě o tom, že slyšet naživo Rabbit In Your Headlights s monologem z filmu Jakubův žebřík, který odvyprávěl samotný Flea z RHCP pro mě bez diskuze bude jeden z nejsilnějších koncertních momentů letošního roku.
Dva roky zpátky jsem se skláněl před Portishead, jak zvládli svou intimní a klubovou produkci přenést do festivalové atmosféry. James Blake to bohužel zatím neumí, což ale nic nemění na tom, že jeho koncert (se skvěle sehraným doprovodným bubeníkem a klávesistou/kytaristou) byl taky jeden z vrcholů šestnáctého Melt!u.Ještě tanečněji upravený hit CMYK, dubově přepracovaný závěr geniálního coveru Limit To Your Love nebo neméně dechberoucí The Wilhelm Scream za sebou sice nechali většinu materiálu z druhé desky, ale i ten měl své silné momenty. Věřím, že uprostřed kotle byla atmosféra daleko silnější, než na jeho okraji, kde jsem poslouchal Blakeův neuvěřitelně křehký hlas já.
Pavel Zelinka byl z koncertu francouzského „dříve jen režiséra“ Woodkida na ostravských Colours nadšený. Sedmičlenná kapela s dechovým triem, dva bubeníci, zkrátka živák jak má být. Jen škoda, že deska The Golden Age není pestřejší, což byl také hlavní (a jediný) nedostatek jinak hodně povedeného Woodkidova vystoupení z mého pohledu a poslechu. Yoann Lemoine působil bezprostředně a i překvapeně tím davem, který ho sledoval zpod pódia, ale jeho nezaměnitelný hlas se nezachvěl ani jednou.
Pete Doherty je zpátky i se svými Babyshambles. V prosinci zahrají i v Praze a bez mučení se přiznám, že je mi to fuk. Na hlavní stage jsem se v sobotu večer šel podívat jen proto, abych zjistil, jestli Doherty udrží kytaru a mikrofon, což zvládnul celkem obstojně. Když už jsme ale u kontroverzních postav letošního Melt!u, nejde nepokračovat se švédskými The Knife. Už se ví, že jde spíš o tanečně-divadelní show na playback, takže moment překvapení je pryč. Nicméně to nic nemění na faktu, že ať už The Knife používají prvky konceptuálního umění, ve výsledku je jejich Shaking The Habitual v koncertním provedení pořád jen průměrná taneční show s reprodukovanou hudbou a neuvěřitelně protivným roztleskávačem a rozehřívačem před samotným vystoupením (ano, je mi jasné, že i to je záměr). Prvních dvacet minut, včetně titulní skladby z letošní desky, kdy ještě na pódiu byly alespoň nějaké nástroje, ale po jejich definitivním uklizení už se performance propadla do onoho tanečního průměru, který vlastně ani nebavil, ani neprovokoval, ale daleko víc už jen nudil.
To Azealia Banks se naopak snažila nenudit, co mohla. Na pódium nakráčela ve vyzývavém oblečku za burácení Out Of Space od The Prodigy (jak laciné), vzápětí spustila svou výřečnost na špacír za podpory DJem hraných podkladů jejích skladeb, které jsou ve skutečnosti postavené na samplech jiných známých písní. Publikum skrápěla nevybíravými slovíčky a tancovala, co jí dech stačil. Teenageři se bavili, starší návštěvníci jí (doufám) na tenhle lep nesednuli, i když věřím, že se to někdy člověku může stát, ani se nenaděje...
Highlighty dalších stageí? Na té plážové to u mě na celé čáře vyhráli Blawan a Pariah. Oslava východu slunce se může pojmout různě. Na Melt! Selektor pódiu vítalo v neděli od pěti do šesti ráno nový den epochální industriální techno made by Karenn. Live set par excellence a velké doporučení všem, kteří váhají, jestli to těmhle dvěma solitérům dohromady funguje naživo stejně dobře jako na dosud vydaných releasech. Funguje, a snad ještě líp. A neméně dobře to funguje i dvojici Henrik Schwarz a Âme, kteří o hodinu dříve na Big Wheelu coby Schwarzmann dokázali, že když se jam a improvizace umí, je jedno, jestli se hraje jazz nebo (tech)house. Skvělé sety odehráli i nedělní Maceo Plex nebo Julio Bashmore, který uzavíral program na Gemini stage v sobotu. Skvělým dub minimalem v pátek na Big Wheelu potěšil David Sumner aka Function. O největší party se na Gemini postarali v samém závěru Melt!u kdo jiný než 2ManyDJs. Nabouchané elektro se silným disco odérem a skvělou atmosférou, která mi připomněla nepřekonatelný zážitek ze tři roky starého DJského setu Tigy na tomtéž pódiu v šest hodin nad ránem.
Bohužel nedostatečně obeznámený s tvorbou Purity Ring, Rhye nebo Iamamiwhoami (hanba mi!), přišel jsem nejspíš o skvělé koncerty, alespoň se to štěbetalo v areálu. Kanadské duo Megan James a Corin Roddick si navíc vyhrálo i s pódiovou prezentací. Švédka Iamamiwhoami s sebou měla ještě křehkou pomocnici za mikrofonem a Rhye, kteří se postarali o tradiční odpočinkový nedělně-odpolední „folkový“ úvod programu na Gemini Stage, zjevně také byli podobně dobrým tahem, jako v roce 2010 Kings Of Convenience.
Po oficiálním skončení programu v areálu se letos opět skvělá Sleepless Floor proměnila v pódium, kterému by atmosféru a drive mohla závidět prakticky jakákoliv oficiální stage uvnitř areálu. Ellen Allien se, stejně jako v loňském roce, chopila techno žezla od dvou do pěti hodin ráno a v písečném ďolíku mezi čtyřmi reprostoustavami se opět schylovalo k dlouhé afterparty, které začínají být pádným důvodem, proč na Melt!u zůstávat i po skončení hlavního programu a neodjíždět z areálu ještě tu samou noc. A to i přes fakt, že hudebních i vizuálních vjemů (a nehovořím jen o koncertech) člověk za ty tři dny ve Ferropolis nasbírá tolik, že mu při jejich vstřebávání hrozí přehřátí i v menších vedrech, než těch, která panovala na Melt!u letos...
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
