Midlake ukazují na Antiphon dvojí tvář

Když kapela ztratí svého hlavního skladatele a navíc zpěváka v jedné osobně, obvykle brzy skončí nebo se přejmenuje. A i v případě, že zbylí členové podobný otřes přežijí, málokdy se jim podaří navázat na úspěšnou předchozí kariéru – vzpomeňme na Yuck a jejich letošní propadák Glow & Behold. Midlake, kterým hrozil podobný scénář po odchodu Tima Smithe, se nic podobného nestalo. I když .....

Tim Smith opustil Midlake v loňském roce během nahrávání nové desky. Dva roky práce šly do stoupy. Úlohy frontmana se následně zhostil kytarista Eric Pulido, Midlake doplnili své řady o dva nové členy a dali se znovu do skládání. Aktuální album Antiphon je tedy deskou na druhý pokus a možná i díky všem veletočům za poslední tři roky přináší do jinak velmi tradičně stavěného materiálu několik novot. Po albu infikovaném obdivem k Fleetwood Mac (The Trials of Van Occupanther) a britskou folkovou vlnou (The Courage of Others) se letos Midlake totiž inspirovali progresivním rockem. Co u šestice zůstává na místě je semiakustický instrumentář kapely, někde mezi Fleet Foxes a The Shins a překvapivě i barva hlasu zpěváka, kdy kytarista Pulido je blízko rozsahu a tónu Smithe, jako byl svého času David Gilmour Rogeru Watersovi v legendárních Pink Floyd.

První polovina desky je příjemným překvapením. Obsahuje až na výjimky svižné a zároveň hitové položky. Takové, které The Courage of Others bolestivě chyběly. Pak ale přijde pomyslná B strana Antiphon a Midlake náhle experimentují v rozvláčných baladických náladách. Jakoby maskovali vyschlou studnu nápadů stylovými novotami s modlitbou, že z toho nakonec vyjde něco zajímavého. Něco jako kdyby se vám kamarád pokusil poněkud střelenou projekcí „zmodernizovat“ váš přeci jen usazeněji zařízený byt. Výhodou Midlake je nakonec jejich tradičnost, která nedovolí, aby progresivně penetrovaný materiál sklouznul úplně mimo. Takto se bloudivá analogová elektronika a hady zkreslených kytar neocitají někde na oběžné dráze, ale stále v blízkosti jakési povědomé domácké atmosféry.

Midlake - Antiphon|foto: Bella Union

I po vydání Antiphon tedy čekám od Midlake výborné album. Kapela na každé své desce totiž dokazuje, že na to má. Jen jakoby se jim nedostávalo sil stejně kvalitním materiálem naplnit celou stopáž dlouhohrající kolekce. Takto po výborném začátku používám druhou polovinu novinky jen za vkusný, jinak neurážející podkres. Škoda.

Hodnocení: 60%
Midlake – Antiphone (Bella Union, 2013)