Mikešův strmý skok do totalitních vod

02973393.png
02973393.png

Doba komunismu je tématem, kterého se české umění asi jen tak nezbaví. Jistě, je to zásadní historická epocha, která naši zemi podstatně formovala. Na druhou stranu může věčné omílání téhož dost rychle otrávit. Pokud se ale podaří promluvit o režimu nově a vynalézavě, pak je i trochu ošuntělé téma pořád aktuální. A přesně to se povedlo překladateli a pedagogovi Vladimíru Mikešovi.

Když se loni na trhu objevil román Vladimíra Mikeše Škodlivý prostor, okamžitě na sebe strhl pozornost. Aby taky ne, naplňoval totiž všechna kritéria, pro která si ho správný kritik musí všimnout. A nejlépe ho i dostatečně nahlas ocenit. Kniha v odborných kruzích poměrně známé osobnosti, výpověď o realitě totalitní společnosti a hlavně – v 60. letech nesměla vyjít. Zkrátka všechny předpoklady pro senzaci. No a tak si jí také oni správní kritici všimli a Škodlivý prostor se záhy vydrápal do nejužšího výběru Ceny Josefa Škvoreckého.
Že ji Mikeš nakonec nezískal, je trochu škoda, protože tento text skutečně není zajímavý jen okolnostmi svého zrodu. I tak mu ale publicita pomohla a hned letos se svého prvního vydání dočkala i další jeho beletrie – Plovárna Léthé z roku 1990.

Příběh maloměstské plovárny, kde řeka Orlice zázračně dostává moc připravit místní plavce o vzpomínky, má s předchozí knihou nemálo společného. I tentokrát autor skrze konkrétní problém sžíravě popisuje život takzvaně obyčejných lidí v tvrdém komunismu. I tentokrát dokázal, že umí románu vtisknout spoustu různých vrstev, které se na první pohled úspěšně schovávají za vcelku banální vztahy a jednoduchý příběh.

Mikešův teoretický zájem o problematiku čtení a stavbu textu, který už léta uplatňuje mimo jiné jako pedagog na DAMU, se nevyhnutelně promítá i do jeho vlastní tvorby. V centru pozornosti není až tak příběh, jako spíš jeho vyprávění. Mikeš si s námi tak trochu pohrává, jednou je nezaujatým vševědoucím vypravěčem, jindy do příběhu vstupuje, jako by ho kdysi sám prožil. A v úvodu dokonce čtenáře souká do kůže samotných postav.

02692123.jpeg

Reálný autor se neustále dere na povrch a tok jeho myšlenek je o to průzračnější, o co schematičtější jsou postavy. Jsou to prostě jen typy, normální lidé zmítající se v totalitní společnosti a v proudech řeky, která jim snad dovolí zapomenout na zásadní i malicherné problémy.

Na problémy, které s sebou přinášel režim, ale – zdá se – zázračně zapomínáme i bez zázraků. Rozhodně tedy není na škodu připomenout si je dobrou a chytrou knihou, jako je Plovárna Léthé. Protože i když dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tolik vody v ní zase neuplynulo.