Mondschein: Nokturno usínajícího světa

Mondschein je příběhem Erika Vilkse, muže, který v blíže neurčené budoucnosti, v blíže neurčeném městě po blíže neurčené katastrofě vykonává funkci průvodce. Jako privilegovaný člen mocenské vrstvy má za úkol „aplikovat substanci všem nemocným, slabým, neschopným vykonávat svoje rozhodnutí.“ Řečeno bez eufemismů – Erik s komisností úředníka zabíjí ty, kteří ztratili víru ve vykoupení. Post-apokalyptické město, kde žije, je ubohou karikaturou dystopické kompaktnosti. Rozklad, epidemie, ztráta přesvědčení ve všech částech společnosti, přervání intimních svazků, zoufalé úniky do virtuální reality s názvem Dorma, která vyhaslým duším nabízí poslední záchvěvy vzrušení, to vše spíše než promazanou mašinu totality připomíná totální normalizaci.

Štindlův svět jasně odkazuje na klasiky žánru antiutopie a příběhovým schématem o hrdinově probuzení evokuje jejich ikonické aktéry, zároveň je však problematičtější. Erik není typickým vyvoleným, poslem svobody, je to postava pátrající po vlastní identitě i poslání, přičemž objev nemusí nutně představovat spásu. Mondschein navíc nastoluje otázku, zda je ve hroutícím se světě bez emocí a vůle ještě vůbec možná. Ve spojení se sugestivními ilustracemi Josefa Bolfa navozuje autor dojem skličujícího, rozplývajícího se prostoru, který se propadá sám do sebe a požírá i ideologické pilíře víry. Strašení zamořeným územím za hranicí bájného perimetru i sektářský příslib Nového začátku představuje jen ryzí slovní automaton, rituál, z nějž se vytrácí obsah.

Ondřej Štindl se soustředí na lyrické vykreslení světa i postav, jež usilují nalézt v rozmlžujících se obrysech svého okolí odpovědi – ukradenou paměť, citové naplnění, smysl jít dál. Jeho vypravěč se pohybuje na pomezí vševědoucnosti a introspekce, pocity a pozorování hrdinů prosakují do jeho pásma a zbavují ho pozorovatelské odtažitosti. Stylově pak Mondschein trochu neobratně těká mezi úsečností, zkratkou, eliptickým vyprávěním a obraznými ornamenty, které místy autorovi svou bujností přerůstají přes hlavu a stávají se spíše přítěží, podobně jako občasné formulační neobratnosti (obecně by knize neškodil přísnější redakční „dohled“). I Štindlův vypravěč hledá identitu v mlhavých a pošmourných kulisách rozkladu, z nichž vystupují obrazy podmanivé i tuctové. Ty první naštěstí drtivě převládají.

Ondřej Štindl |foto: Facebook Ondřeje Štindla

Román (možná by se slušelo používat spíše slovo novela) tedy zápolí s nevyrovnaností tónu, dokáže však pomocí jednoduché kompozice rozvržené do tří částí navodit napětí a dovedně pracovat s „pozdrženými“ motivy, jejichž ozřejmění přichází až v průběhu textu. První část patřící Erikovi je svým způsobem iniciační – představuje město, pravidla života jeho obyvatel, hlavní aktéry i záhadu, hrdinovu ztracenou a probouzející se identitu. Druhá část, stylisticky nejsuverénnější a nejdynamičtější, ozřejmuje z perspektivy Erikovy poradkyně a ochranitelky Marty historii hroutícího se plánu na „očištění“ těch, kteří přežili řetěz katastrof. Ve třetí části se vypravěč znovu přesouvá k Erikovi a k jeho pátrání za hranicí města – i když přináší dílčí jednoznačné odpovědi a završení některých témat, hlavní mystérium neklidně pulzuje až za poslední tečkou.

Pokud Štindlova kniha něčím přesahuje kategorii díla poskládaného ze známých žánrových ingrediencí, je to vztah vládce dystopie a toho, který prohlédl. Nejsilnější pouto Mondschein tvoří podivná blízkost Erika Vilkse a Stana Nikifirova, sektářského a přitom vrcholně pragmatického vůdce-charismatika. V matoucí náchylnosti loutkáře k jedné z loutek se odráží anti-iluzivnost a křehkost celé vypravěčské konstrukce, která zápolí s přílišnou literární šlechtěností, nakonec však své zádumčivé nokturno dotáhne k temnému a dlouho rezonujícímu tónu. Je v něm lehká pachuť „nezacíleného toužení“ z repertoáru salónní romantiky, zároveň však též závan živelného uhranutí okem úplňku.

Ondřej Štindl: Mondschein
Ilustrace: Josef Bolf, Praha: Argo, 2012. 216 stran