Myslí si, že nemáme flow, stereotypy ale musíme nechat plavat
Polonahé holky v bikinách tancující okolo rapujícího alfa samce – společně s drahými auty a zlatými řetězy se jedná o nejčastější žánrové klišé. Popkulturní mašina má stále problém odchýlit se od maskulinního hiphopového kánonu. Nezávislé labely a rappeři ale budují svébytnou estetiku bořící stereotypy (nejenom díky možnostem Webu 2.0).
Ženy jsou ve videoklipech tradičně zobrazovány jako sexuální objekty nebo fanynky, případně zlatokopky, které chtějí ulovit strašně bohatého rappera. „Když mladé holky nevidí žádný pozitivní vzor, s nímž by se měly v tom videu identifikovat, kromě té holky, která tam je polonahá, tak co si mají myslet? Jak mají vědět, jakým způsobem získat nějaké postavení v hip hopu?“ zdůrazňuje Anna Oravcová, která se jako doktorandka na katedře sociologie FSV UK zabývá genderem a hip hopem, že chybí především rolové modely.
Jako první vyjádřila svůj názor na sexistické zobrazování žen v klipech a textech rapperka Roxanne Shanté v roce 1984. Po ní dodaly ženám důvěru MC Lyte nebo Queen Latifah, která v tracku Ladies First z roku 1989 rapovala: „Někdo si myslí, že nemáme flow, stereotypy musíme nechat plavat.“ Společně s kolektivem Native Tongues razila cestu uvědomělému proudu v opozici ke gangsterům jako N.W.A. Také díky tomu, že vydávala pod velkou nahrávací společností, získala poměrně velký vliv.
Salt´n´Peppa dokázaly ve videoklipech skloubit sexualitu s proklamací nezávislosti žen – ve skladbě Independent z roku 1990 rapují: „Vydělávám si vlastní peníze a nikdo mi nebude říkat, jak je mám utratit.“ Média o nich mluvila jako o feministkách, ale pro černošky bylo takové označení přece jenom problematické.
Oravcová vysvětluje, že i sexualita v klipech je komplexnější problém: „Pozadí má v afroamerické kultuře i v počátcích hip hopu určitou hodnotu. 2 Live Crew byli strašně kontroverzní, když začínali – ve videoklipech měli jen ta velká pozadí. Na jednu stranu ano, může to být vnímáno sexisticky, ale na druhou stranu to nabouralo ideál krásy v Americe.“ Stejně jako první velké rapové hvězdy převzaly tradiční image rockerů stavící na zdůrazňování mužství, aby byly čitelnější pro veřejnost (jak píše Karel Veselý ve své knize Hudba ohně), později se objevily i rapperky, které na cestě ke slávě využívaly právě svoji tělesnost.
Když se bavíme o nejnovějším klipu Vladimira 518 natáčeném mezi kolotočáři, kde je použitý mimo jiné i „twerk“, který v popkultuře oživila Miley Cyrus, nehodnotí to Oravcová negativně, protože se jedná o regulérní taneční disciplínu: „Je pravda, že tady v tom videoklipu mi to vadí méně než v nejnovějším klipu PSH.“ Přestože je v textu Já to říkal například výrazně vyjádřený odpor k rasismu, v otázce genderu jede v zajetých žánrových kolejích – ve druhé části Vladimir rapuje: „Sleduj, jak choděj k***y se svým džbánem pro vodu.“ „To verbální je spojené s tím vizuálním a v tom momentě tam proběhne ta holka v kalhotkách,“ popisuje Oravcová.
Štěpán Fok Vodrážka, který s Vladimirem 518 dělal na klipech k trackům Kilovej bůh a Tady vládnu já, říká, že záleží hlavně na tom, jak video klišé využívá: „Nemám problém s tím pracovat – prostě jsou věci, které k tomu vyjadřovacímu jazyku patří. Tím víc, když se pohybuješ v mainstreamu. Samozřejmě ale řetězy, auta a holky v plavkách jsou ta nejnablbější cesta. Když to vezmeš jenom takhle a nikam to neposuneš, tak je to špatný. Takhle to nedělám, protože to pro mě nesplňuje moji osobní laťku kvality.“ Poslední klip Penerů se mu ale líbí.
Podle Oravcové je u nás nejenom mainstreamový hip hop pořád vnímaný jako výrazně mužský svět: „I na té undergroundové scéně vidím, že lidi nejsou vůbec senzitivní, co se týče genderu. Mně osobně v českém hip hopu vadí, že jsou ženy neviditelné – vždycky totiž mluví chlapi k chlapům.“ Rapperky u nás nejsou tolik slyšet – výraznější byla Lara 303 nebo kdysi Lela a v současnosti pak Potmě, která se však k hiphopové subkultuře nehlásí a pohybuje se spíš na hardcore-punkové scéně.
Globální hip hop se už dnes nevyvíjí pod diktaturou MTV nebo major labelů, ale hlavně ve svobodném prostoru Webu 2.0, je proto mnohem jednodušší se stereotypům vyhýbat. Kolektiv Odd Future Wolf Gang Kill Them All, pod kterým tvoří Tyler, the Creator, Earl Sweatshirt nebo producentka Syd tha Kyd, vybudoval vlastní estetiku a dokázal s ní vykročit z undergroundu. Indie labely jako Doomtree mohou fungovat na vlastních scénách, aniž by ohýbaly záda před tím, co trh chce. Newyorští MCs Mykki Blanco nebo Le1f zas ve výrazně homofobním prostředí redefinují rapovou maskulinitu a dokazují, že sexuální orientace nebo pohlaví není pro dobrého rappera vůbec určující, a pokud se jim podaří dostat se do mainstreamu, mohli by být stejně revoluční jako ve své době Queen Latifah.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka