Na čem se Evropská unie domluví vzhledem k Rusku

V politice hraje leckdy důležitou roli náhoda. V letošní srpnové krizi sehrál osud v jednom aspektu úlohu docela pozitivní. Rotující předsednictví Evropské rady momentálně zastává Francie, tedy evropská velmoc. Brzy po vypuknutí bojů mezi Ruskem a Gruzií proto mohl jménem Unie dost aktivně vystoupit Nicolas Sarkozy i jeho ministr zahraničí Bernard Kouchner. Jejich iniciativu museli v Kremlu minimálně vyslechnout. Co kdyby ale v čele sedmadvacítky nyní stálo Slovinsko, Česko nebo třeba Belgie? Představa jak Janez Janša, Mirek Topolánek nebo Yves Leterme tlačí na Putina a Medveděva je dost nereálná. Nechci říct, že jsou neschopnými politiky. Ale jsou představiteli středních a malých států a s jako takovými by s nimi v Moskvě nakládali. Do krize by se tak jako tak vložili hlavní evropské státy. Ale jejich hlas by nezněl tak silně, když by zároveň nestáli v čele Unie, jako nyní Francie.

Francouzskému prezidentu Sarkozymu se hlavou možná honilo přesně toto, když nedávno otiskl úvodník v listu Le Figaro. Napsal v něm, že kdyby platila Lisabonská smlouva, Unie by v nynější krizi mohla být ještě aktivnější. Existovaly by totiž funkce stálého předsedy Evropské rady a k tomu i jakéhosi unijního ministra zahraničí. Sedmadvacítka by nyní podle Sarkozyho mohla snáze hovořit jedním hlasem.

V tom ale francouzský prezident pravdu nemá, protože Lisabonská smlouva měla vstoupit v platnost až od 1. ledna příštího roku. Její ustanovení by tak v současné rusko-gruzínské krizi neměla vůbec žádný význam. V dokumentu navíc není přesně popsáno, jakou roli by oba noví vysocí funkcionáři měli plnit. V praxi by tak asi měli takové pravomoci, jaké by si byli schopni vydobýt. A to by záleželo na tom, jak schopné a prestižní osoby by do pomyslné role prezidenta a ministra zahraničí Evropské unie byly nominovány.

Sarkozyho argumenty ale přece jen mají něco do sebe. Lisabonská smlouva obsahuje některá problematická ustanovení, v jiných aspektech by ale byla vítaným dokumentem. Vznik funkce Předsedy Evropské rady, spíše než Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, spadá do druhé kategorie. Pokud by se tato pozice nestala trafikou pro zasloužilého eurokrata, ale byla by do ní zvolena silná, vyhraněná a respektovaná osobnost, Unie by si vytvořila nástroj pro lepší zvládání krizí gruzínského typu. Ale zkroťme optimismus o akceschopnosti společenství. Formu je totiž také potřeba naplnit obsahem. A ten se Evropské unii leckdy nedostává.

Dobře to vidíme i nyní: pobaltské státy, Polsko, Švédsko a Velká Británie ostře kritizovaly Rusko. Německo a Francie jsou mnohem opatrnější, v podstatě neutrální, zatímco italský premiér Silvio Berlusconi není slyšet vůbec a jeho ministr zahraničí Franco Frattini je proruský jako málokdo. Evropská unie v zásadních zahraničně politických otázkách jedním hlasem obvykle nemluví a nynější krize není žádnou výjimkou. Existence funkce Předsedy Evropské rady by určitě měla smysl pro praktickou implementaci rozhodnutí, na kterých by se členské státy dohodly. Ale co by předseda nebo tak zvaný ministr zahraničí implementoval, když konsensus prostě neexistuje? To je fakt, na kterém Lisabonská smlouva nemůže nic změnit. Členské státy Unie mají v mnoha otázkách prostě rozdílné zájmy. A není to jen problém Unie o sedmadvaceti členech. Pamětníci nebo čtenáři historiografické literatury jistě vědí, jak obtížně se konsensus hledal ve společenství o patnácti, ale i šesti členech.

Co z toho plyne pro mimořádné zasedání Evropské rady na začátku září? Pobaltí bude určitě požadovat přitvrzení politiky vůči Rusku, například přerušení rozhovorů o nové strategické smlouvě. Je celkem jasné, že nic tak ostrého se v Bruselu prosadit nepodaří. Úspěchem bude, pokud Unie zaktivizuje svou Evropskou politiku sousedství, která zatím moc výsledků nepřinesla. Z posledních kroků Angely Merkelové můžeme soudit, že přesně to má Německo na mysli.

Česká republika si v této souvislosti může gratulovat, že právě na jejím území chtějí Spojené státy postavit svůj radar. Bez amerického podílu by společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika totiž byla bezzubá a nevěrohodná. To není žádný euroskeptický výkřik. Jen konstatování reality.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .