The National – rozvážné manévry ve středním tempu
Odkazy některých kapel mohou zanechat rozdílné nálady ve svých následovnících. Vezměte si takové Joy Division. Jejich fanoušci Franz Ferdinand se ubrali vesele tanečním směrem, Editors zase experimentují s analogovou elektronikou a mladíci jako White Lies a spol. jsou „papežtější“ než papež. To Američané The National na to jdou jinak – prostě americky.
Už deset let starý debut The National, plný country odkazů, ukázal, že nejen starými fláky Iana Curtise a spol. je pětice živa. Letošní album znovu přichází s úkrokem stranou, tentokrát mnohem odvážnějším než na předchozí desce Boxer. Už otvírák Terrible Love se široce rozlije svým soundem do mírně zvlněné krajiny. Klávesy, smyčce, prostorový masivní zvuk mnoha kytarových linek a sborové úpění v pozadí dohromady způsobily, že z maximálně chytlavého, leč hudebně úsporného tělesa se vyklubal buldozer s pomalejší akcelerací, ale zato širším záběrem a vytříbenější elegancí. To by mohlo svádět k paralele s The Strokes, kteří se díky opulentnosti svého posledního CD First Impressions of Earth nedostali, jak zřejmě plánovali, ze slepé uličky, ale naopak dodnes diskutují, kterým směrem se dále vydají.
Pátá řadovka The National nazvaná High Violet ale v experimentech tak bezhlavá není. Velkou zásluhu na tom má už tradiční producent Peter Katis, který zkrotil avantgardní nápady kapely a četných hostí, mezi nimiž vynikají Sufjan Stevens a Bon Iver, a využil bláznivin k pragmatické, leč stále vynalézavé progresi. The National jsou tedy na jedenáctce novinek noví i staří zároveň. O zvukovém posunu jsem už referoval, a když ho zasadím do současné světové produkce, najdu u letošních The National spíše paralely s ostřílenými matadory typu Echo And The Bunnymen nebo The Wolfmen. To znamená, že spojení s postpunkovým duchem otců zakladatelů, dnešních ostřílených padesátníků, stále funguje. Aranžérskou rozmáchlost pak můžeme přičíst na vrub i možnosti poprvé v klidu nahrávat ve vlastním studiu.
The National na nové desce zestárli. Jejich šediny ale mají šmrnc, který neodpuzuje ani neuvádí staré známé do stavů lítosti. Přírodní melír kapely po hudební stránce spojuje mládí s hudební zkušeností posledních třiceti let. Podobně jako Arcade Fire, tak i kapela Matta Berningera a spol. nakonec vítězí taktikou nenápadného stupňování, kdy nespokojené rejpaly ubíjí hitovostí většiny položek, které se na High Violet nachází. Ty pulzují spíše středními tempy, ale to dojde posluchači až dávno poté, co se stříbrný kotouček přestane v přehrávači točit. A to je pro kapelu velmi dobré znamení, že ano?
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
