Nedotknutelnost Nedotknutelných
Francouzský film Nedotknutelní má příchuť senzace. V rodné zemi porazil na hlavu zástup amerických blockbusterů, v diváckých žebříčcích se vyšplhal na samé čelo. Není se co divit – na Nedotknutelných je nedotknutelné skoro vše. Od režie přes herecké výkony až po poselství.
Philippe je kvadruplegický milionář, který hledá ošetřovatele. Od krku dolů ochrnutý milovník hazardních sportů a klasického umění se zalyká ve své samotě a ubíjející rutině. Driss je hochštapler a flákač, klasický produkt francouzské periferie – senegalský imigrant se škraloupem, který přijde o místo žádat jen proto, aby dostal potřebnou podporu a mohl dál v poklidu utrácet čas s kamarády z mokré čtvrti. Philippe a Drissa jsou si tak vzdálení, až si začnou být blízcí – chybí mezi nimi totiž planý soucit, nadbytečný respekt a sklon dramatizovat si osud toho druhého.
Nedotknutelní jsou od základu přívětivým filmem, který se příliš nezdržuje dumáním o sociálních otázkách či trudném osudu invalidů. Hned od počátku nastolí zdánlivě liberální a černohumornou notu, v níž se neřeší nic zásadního krom přátelství ošetřovatele a jeho pacienta. Namísto dramatu o problematických jedincích se hraje na uvolněnou strunu „kamarádíčkovské“ komedie, v níž se maximálně těží ze střetu dvou světů. Odchovanec periferie a popkultury se ocitá v hájemství klasicismu a konzervativních hodnot. Vnáší do něj kus hubatosti a přímočarosti předměstí – tedy to, co tu citelně schází.
Tajemství diváckého úspěchu nepochybně tkví v tom, jak vedle příjemného ironického nádechu, který se nezastaví ani před těžkým postižením, Nedotknutelní shazují vysokou kulturu, tropí si žerty ze snobství a abstrakcí. Sami jsou dílem naprosto konkrétním, v němž není prostor pro jakoukoli ambivalenci či problematičnosti. Všechno se doříkává až do hřejivého konce a nic se přehnaně neřeší. Milionář a jeho černý anděl vesele hulí trávu, vytáčejí rychlou jízdou pařížské policisty, obrážejí erotické masáže a překonávají existenciální strasti tahem na branku, který do dvojice přináší roztančený, rozesmátý, žoviální a zcela upřímný Drissa. Jeho lék je prostý: nebrat problémy v úvahu, nefilozofovat, nekomplikovat, žít naplno – a to se samozřejmě vždy dobře poslouchá.
Film je i formálně vymetený jako buržujův dvoreček – plyne bez jediného smítka, nestaví se příběhu do cesty a v některých chvílích je až úsměvně naivní žánrovou doslovností (když Drissa tančí na Philippových narozeninách, vypadá to málem jako pouliční muzikál v kulisách ludvíkovského luxusu). Režisérské duo Olivier Nakache – Erik Toledano ukazuje jistou ruku v práci s očekáváními a je jim nutno přičíst ke cti, že mezi všemi šlechetnými činy a konfesemi hlavních aktérů nemizí konverzační říznost a schopnost pohybovat se (velmi nezávadně) na hraně politické korektnosti. Běžnému divákovi se tak nabízí hned dvojí rozkoš – závažné téma, které ale vůbec nevyžaduje zachování jakékoli vážnosti.
Vynikající volbou k dotvoření svižného a místy divadelně sevřeného scénáře jsou oba protagonisté – obrovitý a věčně se zubící showman Omar Sy a mnohem subtilnější a výrazově flexibilnější François Cluzet, který s lehkostí překonává omezení hereckého rejstříku. Jejich jiskrná souhra do jisté míry zakrývá banální psychologické stereotypy, které celý příběh činí ještě poživatelnějším.
Nedotknutelní jsou zkrátka vybroušeným produktem současného midcultu, který ke svému prospěchu rezignuje na morální ponaučení a soustředí všechno úsilí k vytvoření široce akceptovatelného a pod zdánlivě liberálním pozlátkem nesmírně konzervativního filmového tvaru, v němž se problémům uhýbá elegantním tancem a uličnicky načernalým humorem. Na rozdíl od mnoha dalších výplodů středního proudu se Nedotknutelní zdají být skutečně nedotknutelnými. Pokud však prohlédnete jejich prostou přetvářku, jen těžko se vás dotknou.
Hodnocení: 60 %
Nedotknutelní (Intouchables)
Olivier Nakache – Erik Toledano. Francie, 2011, 112 minut
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
