„Nejpohodovější“ hudba v českých gastropodnicích? Osmdesátky a devadesátky!

29. červenec 2014

Některá alba jste určitě slyšeli víckrát v restauraci, kavárně nebo hospodě než doma. K šálku našlehaného cappuccina jako by Norah Jones nebo Adele skoro patřily, no ne? U českého obědového meníčka si zase pustíme rádio – knedlíky u Britney Spears, Aviciiho a Kabátů prostě nějak líp kloužou do krku. Půllitry do sebe obracíme nejčastěji u příjemných osmdesátek a devadesátek. Tahle nějak vypadá hudební skladba v mnoha českých podnicích. Zdá se, že lidem se to prostě líbí.

„Šéf vytvořil playlist, tam je opravdu velký výběr. Když máme hodně velký mejdan, tak osmdesátky, devadesátky, to je takové nenásilné, poslechne si to každý. Pak máme rádi elektroswing, hodně často tu hraje Parov Stelar, rocková hudba jako Kabáti, večer pouštíme třeba Aviciiho. A k obědu – já osobně mám ráda latinskoamerickou hudbu, třeba Buena Vista Social Club, Santanu. Na večer Kylie Minogue, Michaela Jacksona a tyhle hitovky,“ vyjmenovává barmanka jedné oblíbené pivnice na pražských Vinohradech.

Na jejich zahrádce, kam reproduktory dosáhnou jen tiše, ale zastihnu skupinku, která disponuje vlastním přehrávačem položeným uprostřed stolu: „Strašně milujeme Helenu Vondráčkovou a českou hudbu a máme často problém v gastronomických podnicích, takže rádi chodíme tam, kde je jukebox, nebo si hrajeme sami, protože české písničky nehrajou vůbec,“ říká majitel přístroje.

Na tom, že česká hudba je v českých podnicích prakticky zapovězená, se shodnou skoro všichni majitelé deseti podniků, ve kterých jsem byla, až na hospodu na pražské Kampě. „Nejčastěji pouštíme Mig 21 nebo třeba i Filipa Topola,“ odpovídají mi barmani, kteří sami povinně hlídají, aby hlasitost odpovídala normám. Personál několika podniků se shoduje, že hlavně starší ročníky si na příliš decibelů chodí stěžovat.

02498721.jpeg

Jednou z oblíbených kulis je také rádio. Venkovní pivnice v parku na pražských Vinohradech uzavřela například s jedním soukromým přímo smlouvu. Další podnik v širším centru s docela příjemným interiérem a vyhlášenou českou kuchyní pouští stejnou stanici i bez domluvy. Reproduktory chce brzy instalovat i na zahrádku. „Lidi chtějí pohodovější hudbu, žádný rock ani country,“ říká jeho majitel. Většinou to znamená pop 80. a 90. let. Podniky s vyhraněným stylem vybírají hudbu dle svého zaměření – pokud jdete do francouzské brasserie, málokdy vám ke croque-monsieur zpívá Eros Ramazzotti.

Pokud máte ale definici „pohody“ úplně jinou, variantou je třeba zkusit místa zaměřená na zahraniční klientelu – především expaty, turisty a cestovatele. Své o tom ví i Jaroslav, který pracoval v jednom takovém podniku blízko Staroměstského náměstí vlastněném Američanem. „Hudební styl restaurace se vyprofiloval v průběhu času. V období 2001–2008 jsme byli mladí a zvědaví, takže jsme se snažili objevovat – třeba tehdy méně známé, dneska už totálně zavedené Compost Records, Ninja Tune, už tehdy hodně známý Warp. Ale nebylo to nic extra experimentálního, spíš primárně nenásilné.“

03100470.jpeg

Problémy s tím, co pouštět, co za to platit – nové podniky totiž velmi často krátce po otevření přijde zkontrolovat pracovník OSA – a jak neporušit hygienické normy, podle nichž se decibely mají držet pod číslem 50, může vyřešit rozhodnutí zapnout staré dobré ticho. Tak to udělala Kristina, majitelka menšího bistra kousek od Národního divadla: „Ze začátku jsme měli tolik starostí s povolením a hygienou, že už jsme nechtěli řešit OSA. Ale to je jen jedna část toho problému. Líbilo se nám, že když člověk vstoupí do tichého podniku, tak je potřeba to ticho naplnit. S našimi hosty si povídáme. Lidé na to reagovali velice dobře, začali chodit často i proto, že tam bylo ticho, klid a atmosféra rodinného podniku.“

Podle loňského článku agentury Bloomberg jsou ty nejtišší podniky v New Yorku také ty nejdražší. Za ticho se dneska v Americe platí. „Hudba pomáhá odpoutat se od věcí, na které se člověk jinak zaměří. Když tam není, větší pozornost věnuješ jídlu, interiéru, personálu. Je to náročnější pro podnik, ale když je dostatečně silný, aby to unesl, tak je to fajn,“ vysvětluje Kristina a podotýká, že v Praze i České republice je podobných podniků víc a můžete je navštívit i bez nadité peněženky.

03154032.jpeg
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.