Nikdy jsem nechtěl vařit, ale začal jsem. LGBT rodiče mají stejné radosti i starosti

19. červenec 2016

V minulém týdnu vzbudila hodně pozornosti debata na půdě Poslanecké sněmovny týkající se novely zákona, která by umožnila registrovaným partnerům adopci dítěte svého protějšku. Rozhodli jsme se proto zeptat přímo LGBT rodičů, kteří už děti vychovávají, jak se jim v české společnosti a při stávající úpravě legislativy žije. Do studia za LGBT rodiče usedli Petra Hanzelínová a Zdeněk Sloboda.

Zdeněk je otcem dvouleté dcery, momentálně je na rodičovské dovolené. „Rodiči se nerodíme, ale stáváme. Rodičovství je fuška a strašná práce. Musíte být pořád ostražití a musíte jet a dělat věci, které jsou třeba. Nikdy jsem nechtěl vařit, ale začal jsem. Dokonce jsem si na balkon vysadil květináč s rajčaty,“ popisuje s úsměvem Zdeněk. Petra vychovává s partnerkou dvě dcery z pozice tzv. sociální (nebiologické) matky. „Já ze zákona, protože žijeme ve společné domácnosti, což se posuzuje při každých sociálních dávkách, mám povinnost podílet se na chodu domácnosti, ale zároveň nemám žádná práva vůči dětem. Takže když jdeme na úřad, jsem na stejné úrovni jako naše paní sousedka. Děti chodí do školky, tam nebyl problém, když se seznámili s naším stavem. Ale samozřejmě už jsem nemohla něco podepisovat, to řeší partnerka. Na dětské pohotovosti se mě ptali, kdo jsem,“ říká Petra, která by změnu stávající situace uvítala hlavně kvůli dětem samotným, aby měly stejná práva na oba rodiče, protože tak je i vnímají.

Čtěte také

Zdeněk Sloboda dodává, že problémy můžou nastat v momentě, kdy se pár rozchází: „Když se biologická matka rozhodne, tak dítě ta druhá neuvidí. Dítě je na člověka vázané, ale může pak přijít o alimenty, vyživovací povinnost, případně o dědění po člověku, pokud nebiologický rodič v nejhorším případě zemře.“ Oba hosté ovšem potvrzují, že zásadní jsou pocity dětí: „Vyrostla jsem v heterosexuální rodině, měla jsem nádherné dětství a to stejné se snažím přenášet do své rodiny. Nejdůležitější je dát dětem pocit lásky, zázemí a bezpečí. To jim říkám od začátku – jsem tu pro vás, jste v bezpečí. Ale vím, že jim vlastně lžu. Protože dnes – když se s partnerkou něco stane –, tak vím, že se pravděpodobně budu dohadovat s její rodinou, i když bychom se určitě dohodli, ale proč by k tomu mělo docházet?“ ptá se Petra.

03670895.jpeg

V Česku žije podle údajů z roku 2011 přibližně tisícovka dětí v gay a lesbických párech. Aktuálnější čísla podle Zdeňka Slobody, který se z pozice sociologa tématu dlouhodobě věnuje, neexistují. „Je pravděpodobné, že takových dětí bude víc. Páry mají tendenci mít trvalé bydliště u svých rodičů, nesestěhovávají se. Ukázalo se také, že jen sedm desítek dětí z nich vyrůstá v registrovaných partnerstvích,“ vysvětluje Sloboda a dodává, že podle něj nemají lesbické páry důvod vstupovat do registrovaného partnerství, neboť pokud by chtěly např. využít služeb klinik asistované reprodukce k otěhotnění, status registrovaného partnerství by jim to neumožnil. S touto situací také souvisí rozhodnutí ústavního soudu z června letošního roku, který shledal zákaz individuální adopce lidem v registrovaném partnerství protiústavním.

„Den je jako kterýkoli jiný. Řeší se běžné problémy, chodíme do práce, abychom zabezpečili rodinu. Já si třeba nemůžu nechat odepsat děti z daní, pokud budu chtít, aby po mně děti dědily, není to automatické a musím si udělat smlouvu,“ uvádí Petra další příklady z běžného života. Zdeněk dodává, že např. nebiologický rodič nemůže jít na rodičovskou dovolenou. „Z výzkumů vyplývá, že obzvlášť lesbické páry často zvažují, která z nich bude biologickou matkou jako první. Často se prostřídají, což může vést k paradoxním situacím. Dítě má sociálně dvě matky, ale každé má v rodném listě matku jinou, i když se vnímají jako sourozenci,“ komentuje momentální situaci Zdeněk, který jak sám říká, „kamufluje“ heterosexuální rodinu, protože má dítě s heterosexuální kamarádkou.

03668307.jpeg

Z konzervativních kruhů často zaznívá kritika LGBT rodin týkající se absence mužských nebo ženských vzorů v prostředí, kde děti vyrůstají. „Na to já říkám, že máme dědečky, strýčky, potkáváme se s muži. Dcery vědí, jak funguje rozdělení úloh v domácnosti. I když to jsou dvě ženy, musí přebírat v uvozovkách pánské práce. Partnerka vaří, mě vaření nebaví. Ale myslím si, že děti by měly vidět především spolupráci mezi rodiči a cítit lásku,“ reaguje Petra. „Obě dcery chodí do školky a pusinkují se s chlapečky, takže jestli mají doma dvě maminky nebo dva tatínky, na tyhle věci nemá vliv.“ Zdeněk Sloboda se následně vrací k tématu vzorů: „Je důležité si uvědomit, že když je někdo muž, tak to neznamená, že všichni muži jsou stejní a dělají věci stejně, že všichni otcové jsou stejní otcové. Z výzkumů mezi stejnopohlavními páry vyplynulo, že jejich děti si do života odnáší větší schopnost se dohodnout na rozdělení rolí v domácnosti, na vyjednávání.“

Jak podle Petry a Zdeňka fungují LGBT rodiny v zahraničí a jak se k nim naopak staví česká společnost, se dozvíte z celého rozhovoru.

autor: Jakub Kaifosz
Spustit audio