Deerhunter natočili vzpouru!

V roce 2010 nevyšlo mnoho desek, které se svou kvalitou mohly rovnat páté řadovce Deerhunter nazvané Halcyon Digest. Američané po letech blouznění v psychedelickém oparu předvedli, že když nahrají kolekci přímočarých poprockových vypalovaček, mohou pomýšlet na slávu v mainstreamovém měřítku. Spousta novinářů už zřejmě začala uvažovat tímto směrem, což Bradforda Coxe namíchlo takovým způsobem, že nová kolekce Monomania zní jako zdvižený prostředníček všem těmto předčasným teoriím. Deska s názorem? Proč ne. Má ale kromě striktního vymezení i jiné kvality? To je věc jiná.

Velkým rozdílem mezi posledními dvěma deskami je i původ kompozic. Zatímco tři roky starý předchůdce Monomanie je z velké části společným dílem Bradforda Coxe a Locketta Pundta, novinka je až na jednu výjimku čistou prací vyzáblého frontmana. A neexistence usměrňovače Pundta na tvorbě novinek Deerhunter se projevila více než zřetelně. Většinu položek desky provází rozvrzaný kytarový zvuk a i díky momentálnímu ovlivnění punkovými legendami let sedmdesátých poměrně archaický rukopis. Jak z jiného světa je jediná položka z pera Locketta Pundta (The Missing), která připomene ducha tři roky staré desky Halcyon Digest.

Monomania je psychologický termín, za kterým se skrývá úpěnlivá koncentrace na jeden objekt nebo jednu myšlenku. Bradford Cox si uvědomil svou posedlost vlastními hudebními světy a rozhodl se novou desku nahrát v maximální možné míře dohromady s kapelou ve studiu na jeden zátah. Své frustrace z teorií okolo Deerhunter si tedy vybil punkrockovým způsobem. Ale abychom z Monomanie neudělali neuposlouchatelnou avantgardu, i přes záměrnou anarchii a neučesanost na mnoha místech vystupuje na povrch geniálně jednoduchý popový rukopis autora. Tentokrát ve vůdčí roli, ale v pozici změkčovadla drtivých sonických úderů, které jsou jak metastáze rozesety po celé desce.

Řada recenzí Monomanie je nadšena ze zhudebněné vzpoury, kterou nová deska Deerhunter ve skutečnosti je. A opravdu, novince nelze upřít vztek lomcující velkou částí nové kolekce. Vedle těchto kladů musíme ale jedním dechem dodat, že pro punkovou revoltu padla za oběť řada silných trumfů, kterými letos pětice dlouhodobě disponuje. Tou největší ztrátou v mých očích je rozhodně jistá míra tajemna, která skrytá v psychedelických závěsech tvořila nadstavbu netradičně vystavěných hitovek kapely. Bradford Cox je geniální skladatel, jehož rukopis, a to novinka potvrzuje také, nejvíce zazáří, pokud má vedle sebe parťáka, korigujícího jeho rozvrkočený rukopis do uhlazenější, přesto stále maximálně energické podoby. „Revolta“ Monomania tímto příkladem není. Tak snad se dočkáme zase příště.

Deerhunter – Monomania (4AD, 2013)