Le Corbusier taky navrhoval chaty. Možná jezdíte na víkend do architektonického skvostu
Když se řekne chata, většina z nás si vybaví typový projekt z katalogu, nebo kutilský výtvor po dědovi. Architekt Jan Bureš a historik architektury Adam Štěch ale ukazují jiný pohled – chata může být i originální architektonický skvost od předních jmen 20. století. Od Le Corbusiera po Františka Cubra nebo Zdeňka Pokorného. V nejnovějších Fasádách vysvětlují, jak ho najít.
Chata nesloužila jen jako útěk před šedivou socialistickou realitou. Fenomén chatařství se v Česku rozvinul mnohem dřív, už za první republiky. A nebyl jen pro jednu vrstvu společnosti. „Někteří architekti chápali chatu jako vrchol proletářské architektury – dělník, který pracuje celý týden, má svůj prostor v přírodě, kde si odpočine fyzicky i psychicky," říká Adam Štěch. Zároveň si ale architekti navrhovali letní domy pro bohatou klientelu.
A v obou případech si s tím architektonicky hodně vyhráli. „Mísí se tam funkcionalistické tvarosloví s vernakulárními vlivy – dřevo, kámen, sedlové střechy, které do té krajiny lépe zapadají," dodává Bureš.
Jenže najít architektonicky zajímavé chaty není vždy jednoduché. Štěch s Burešem pátrají v meziválečných časopisech, projíždějí realitní inzeráty, nebo vyráží přímo do terénu. „Jedeme do nějaké lokality, něco nás zaujme, jdeme se zeptat a majitel řekne – jo, to tady postavil děda, možná něco najdu," popisuje Bureš.
Část chat na výstavě dodnes nikdo nedohledal – v těch starých časopisech byla uvedena jen „chata na Vysočině" nebo „letní dům u Prahy". Pokud tedy poznáváte nějakou z černobílých fotek na výstavě, ozvěte se, prosí oba autoři.
Jaký je rozdíl mezi chatou, chalupou a letním domem? A jak přistupovat k rekonstrukci chaty, která má architektonickou hodnotu? Poslechněte si nový díl podcastu Fasády na Radiu Wave.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.