Sex jsem měl rád vždycky, ale teprve teď je to ono. Zpěvák Arty o skládání hudby i střípků sebe sama
Mladý zpěvák Artur Smola aka Arty je vítěz Stage Out 2026, talentové show Prague Pride. Zaujal nejen odbornou porotu, ale i Elišku a Káju z hotcastu Pot. Jeho láska k hudbě je stejně ryzí jako touha být sám sebou. Nahlédli jsme do zákulisí jeho tvorby, tranzice, sebeobjevování, vztahů i dilemat kolem hormonální léčby a operace hrudníku. A taky už víme, že ženy a sexuální představy jsou pro Artyho možná stejně důležité jako hudba.
„Hele, on mluví žensky!“ je věta, která směrem k Artyho hlasu zaznívá často. „Mám sopránové hlasivky, a tak mě hodně lidí misgenderuje. Já se svým hlasem nikdy problém neměl. Při studiu klasického zpěvu to ale snadné nebylo…“ Jak se Arty popasoval s faktem, že mužské role pro sopránový hlas téměř neexistují? A jak na jeho tranzici reagovali učitelé zpěvu?
Když budu brát hormony, nevyhodíte mě?
„Důvodem číslo jedna, proč neberu hormony, byl strach z poničení hlasu a z toho, že se ho nenaučím dostatečně ovládat,“ přiznává Arty a zamýšlí se nad otázkou, jestli má obětovat to, kým je, pro to, co miluje.
Hormonální léčba a tónina hlasu
„Partneři jsou pro trans lidi strašně důležití! Je neuvěřitelně obtížný najít si někoho, kdo bude investovat svůj čas a energii do toho vás podpořit ve vaší cestě, zdolávat překážky tranzice a pomáhat přijímat sám sebe v každé fázi,“ vysvětluje Arty. „Sex jsem měl rád vždycky, ale teprve teď je to ono,“ líčí svůj vztah k tělesnosti, ve kterém byl nejdřív příliš orientovaný na uspokojování druhého člověka.
Jak probíhá mastektomie u trans mužů? Co má Arty nejraději na své přítelkyni? Proč by lidé měli při sexu svobodně pustit fantazii na špacír? Poslechněte si rozhovor s Artym o umění skládat hudbu i střípky sebe sama.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
