Hřbitov s piknikovou dekou. Jak by mohlo vypadat pohřbívání budoucnosti?
Bratislavě bude v horizontu příštích deseti až patnácti let chybět zhruba patnáct tisíc hrobových míst. Město tak potřebuje úplně novou strategii – kde pohřbívat, kolik míst potřebuje a jak by takové hřbitovy měly vůbec vypadat. O tom mluví v nejnovějších Fasádách Blanka a Michal Solár z brněnského architektonického studia Bams Office.
Problém přitom není jen bratislavský. Podle koncepce IPR z roku 2024 sice pražským hřbitovům celkově kapacita stačí, ale chybí místa pro urny a do roku 2050 bude až 97 tisíc zemřelých muset být pohřbeno mimo svou městskou část. A na Slovensku se hrobová místa třeba v Nitře prodávají soukromníky v řádu desítek tisíc eur. „Nemůžete to nikdy vlastnit navždy, je to nájemní právo,” vysvětluje Blanka Solár.
Otázkou ale není jen hledání nových parcel, jde i o nové způsoby pohřbívání. Blanka Solár si sama dřív představovala, že se po smrti nechá rozprášit někde v přírodě. Pak zjistila, co kremace skutečně obnáší. „Při spalování se uvolňuje spousta emisí, spalují se fosilní paliva a vzniká vysoce zásaditý popel, který půdě nijak neprospívá,“ říká.
Za nejlepší variantu dnes považuje teramaci – přeměnu těla na úrodnou půdu v kontrolovaném prostředí. „Představte si vaničku, ve které je tělo uloženo s vodou a přírodními materiály. Kolíbá se, provzdušňuje a za zhruba čtyřicet dní se tělo přemění na substrát. Je to zrychlený přirozený rozklad,“ vysvětluje. V Česku teramace zatím není legální, ale v některých spolkových zemích Německa už ano.
Hřbitovy by ale mohly být jiné i bez změny zákona. Michal Solár upozorňuje, že současné hřbitovy jsou zastavěné téměř ze sta procent – žulové desky nepropouštějí vodu, přehřívají okolí a biodiverzita tam neexistuje. „Kdysi ty hřbitovy zelené byly. Ta pravidla se rozvolnila až v devadesátých letech,“ říká. Bratislavská strategie proto počítá s hřbitovem jako biodiverzní krajinou, kde se volně pohybuje zvěř, roste luční porost a lidé se mohou přijít projít i bez konkrétního hrobu, ke kterému jdou.
A architektura hřbitova? „Měla by obejmout,“ říká Blanka Solár. Trend se naštěstí mění – od monumentálních sálů, které děsí, k intimnějším prostorům, které připomínají něco familiárního.
Stanou se hřbitovy parky, kde budeme trávit čas i jindy než na Dušičky? A jak by měla vypadat architektura místa, kam přijdete v nejtěžší chvíli života? Poslechněte si nový díl podcastu Fasády na Radiu Wave.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.