Noví Transformeři drtí smysly nesmyslem
Čtvrtí Transformeři s podtitulem Zánik namísto nového začátku nabízejí jen více toho samého, přičemž poměr úbytek mozkových buněk / zábava je stále méně výhodný.
Záměr Michaela Baye po skončení původní trilogie odstartovat s novými postavami a novým příběhem můžeme brát spíš jako účinný marketingový trik. Pokud sečteme a podtrhneme to, co trojice filmů o autorobotech s duší přinesla, byly to vedle dech beroucí evoluce měřítka a efektů především vynikající komerční výsledky. Je proto celkem zřejmé, že v případě čtvrtého dílu se nedočkáme žádných obřích změn, spíše decentního faceliftu, který přímo naváže na děj tří předešlých filmů.
Teenagerovského neposedu Shiu LaBeoufa střídá veterán Mark Wahlberg, takže v soukromé linii už nejde o touhu po první káře nebo holce ani o těžké zvykání si na život vysokoškoláka a následně strasti existence kancelářské myši. Wahlberg si vystřihl dalšího ze šablonovitých dobrých tátů, kteří to nemají snadné, ale chtějí za každou cenu zabezpečit svoje blízké. Do cesty se mu připlete legendární vůdce Autobotů Optimus Prime, který se musí skrývat před lovci ze CIA. Stará spojenectví byla zapomenuta a všechny mluvící stroje jsou v hledáčku zvláštních jednotek. Důvodem samozřejmě není proklamovaná snaha vyčistit zemi od mimozemského šmejdu, ale temné spiknutí sahající až daleko do hlubin kosmu.
Jedeme dál, ať to bouchá
Čtyřka vypadla ze stejného kadlubu jako předchozí trilogie. Je velmi dlouhá, příběh převyprávíte jednou zmatenou větou (nebo ještě zmatenějším půlhodinovým monologem), obsahuje kritické množství přebytečných dialogů a mluvících karikatur a řídí se zcela zákonem další, ještě větší akční scény. Po delší expozici se film mění ve stereotypní sérii událostí – postavy a stroje se z chatrného důvodu přesunou na místo X (mnoho celků na jedoucí auta v protisvětle), tam rafinovaně zaujímají pozice (tak rafinovaně, jak jen křiklavě natřený kamion s pěti tunami chromu uprostřed města rafinovaný může být), následuje demolice a objev další pochybné indicie, která vede na místo Y, které je větší než místo X.
Film při závratné stopáži 165 minut stále působí nesmírně řídce, občas je problém v řešetovité logice najít odpověď „proč se zrovna děje, co se děje“ a dilemata postav jsou ještě jalovější než v předešlých dílech, zřejmě proto, že hlavní hrdina je dospělý muž, a ne klučina se stopami po uhrech. Umělost postav zdůrazňuje jak všudypřítomný make-up, tak výprava. I opuštěná benzinová pumpa vypadá v Transformerech jako vintage dílo interiérového designéra a celá řada scén připomíná oživlý a přesvícený autosalon. Nejzábavnějším rysem čtyřky tak opět nejsou lidé, ale roboti, tentokrát navíc opatření dalšími hvězdnými hlasy. Johna Goodmana už asi v roli, kde by svíral rotačák o velikosti Tlusté Berty a cumlal nevybuchlou patronu, neuvidíte, od toho máme Michaela Baye.
Ten je pochopitelně stále zamilovaný do několika věcí – měřítka, kinetiky a destrukce. Jako skvělý manažer ví, že závěrečnou scénu je třeba přesunout na území Číny, tak trochu podkouřit místní centrální vládě a diváky ohromit možnostmi detailu poprvé použitých IMAX 3D kamer. Transformeři z jistého úhlu pohledu stále kážou evangelium předminulé dekády – když je to velké, nemusí to být rafinované, ale co možná nejvíc povědomé.
Transformeři jako legální LSD
Nabízí se však i revolučnější perspektiva. Bay se ujímá vedení v megalomanském dostihu, který odstartovaly filmy jako Muž z oceli nebo Pacific Rim. Také Transformeři testují hranice únosnosti toho, co lze ještě vnímat podle běžných měřítek jako soudržné. Zahlcení všech smyslů neskutečnou detailností triků, frenetičností akce a ztrátou přirozeného horizontu skutečně směřuje, jak poznamenaly některé zahraniční recenze, od atrakce k abstrakci. Nechci tvrdit, že Michael Bay dělá nějakou uvědomělou formu videoartu, každopádně některé akční sekvence zahlcují receptory absurdním množstvím trosek, nahodilých výkřiků, barev a hluku až hypnoticky. Transformery tak můžeme označit za druh legálního filmového LSD.
Osvobození děje od logiky směřuje k odpoutaným surrealistickým výjevům. Scéna, v níž na Hongkong prší parníky, by takového Andrého Bretona jistě potěšila. Efekt akčních scén je skutečně wow, bohužel jen málokdy se krom množství částic můžeme kochat i nějakou promyšlenější strukturou, preciznějším načasováním či nápaditou hrou s perspektivou, kterou zaujala např. Godzilla Garetha Edwardse. Bouře podnětů tak funguje spíš jako fetiš pro vybrané milovníky evoluce filmové formy, ostatním hrozí akutní úhyn mozkových buněk a celková otupělost.
Není ale pochyb o tom, že tvůrci mají vše dobře spočtené. Hromový hlas a nástupy Optima Prima publikum miluje, na ocelovém oři s mečem v ruce ho dosud nevidělo a to, že po bezmála třech hodinách opíše vyprávění jen malou kudrlinku a vrátí se do bodu blízkého jedničce, patří k zákonitostem byznysu: smyčka jistého zisku. Michael Bay tohle všechno dobře ví, takže se může ústy starého promítače ve zrušeném kině drze ušklíbnout, že ty současné bijáky stojí venkoncem za prd.
Svatá pravda, alespoň co se jeho Transformerů týče.
Hodnocení: 40 %
Transformers: Zánik (Transformers: Age of Extinction)
Michael Bay, USA/Čína, 2014, 165 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
