Nový snímek Petra Václava: Cesta ven z bídy českého filmu

Cesta ven je dvojím návratem Petra Václava: za prvé k formátu celovečerního hraného filmu a za druhé do prostředí romské komunity. Jeho syrově realistický příběh mladé charismatické matky Žanety, která se vytrvale pokouší vymanit z osidel společenských předsudků a nepříznivých životních podmínek, působí v kontextu domácí kinematografie jako mírné zjevení. Konečně jsme se dočkali formálně vytříbeného uměleckého filmu, který zároveň nerezignuje na diváckou přitažlivost a nebojí se v náležitých kontextech zkoumat nepopulární, palčivé téma.

Z filmu Cesta ven|foto: oficiální Facebook Cesty ven

Václavův vizuálně podmanivý (za kamerou stál jeho pravidelný spolupracovník Štěpán Kučera) snímek má hned několik předností: obratně se vyhýbá patosu i romantizaci, sugestivně vystihuje, ale nemoralizuje ani nezjednodušuje, nepodléhá klišovitým představám a nešetří ani gádže ani Romy. Do struktury příběhu jakoby mimochodem vplétá všechny podstatné projevy šikany, již musejí Romové každodenně strpět, ale nekompromisně popisuje i jejich vlastní společenské limity.

S výjimkou trochu neduživé linie s připravovanou vraždou pokryteckého rasistického politika tu Václav velmi přesvědčivě zobrazuje všední život lidí, kteří se musejí potýkat s diskriminací všeho druhu a snést četná byrokratická i osobní příkoří; přitom ale sugestivně zachycuje realitu vyloučených lokalit, v nichž mezi Romy bují lichva, drogová kriminalita a mafiánské praktiky. Poprvé tu zároveň vidíme nuancovaný vhled do romského naturelu, v němž se kloubí jistá odevzdanost a nevyčerpatelná energie, sklony k prchlivosti a submisivita vyplývající z jejich nedůstojného postavení ve společnosti.

Z filmu Cesta ven|foto: oficiální Facebook Cesty ven

Obrazy Cesty ven jsou precizně komponované, ale nikoli přeestetizované (jako tomu bylo občas v případě filmu Marian). Je tu cítit důsledná práce s tím, co ukázat a co nechat skryté; na co soustředit pozornost, a kde nechat pracovat atmosféru, emoce a divákův smysl pro detail. Nemáme tady co do činění s jednostrunnou, tezovitě vystavěnou ani prvoplánově beznadějnou obžalobou – ve Václavově filmu se organicky potkává bezútěšnost s odzbrojujícím humorem, brutálně mrazivé momenty (příbuzenská hádka na schodech se zfetovaným komplicem) střídají výjevy neobyčejně jímavé (rozhovor dcer s rezignovaným otcem-alkoholikem) a hravé (etuda na lampě).

Samostatnou kapitolou – obrovskou předností i nejzřetelnějším problémem – jsou zde (nejen) romští neherci. Přestože drtivá většina z nich (v čele s fantastickou Klaudií Dudovou v hlavní roli) vyhlíží místy až neuvěřitelně autenticky, několik problematicky obsazených postav působí v jinak kompaktním celku rušivě (scéna s vymáháním dluhu, výstupy s mladší sestrou hrdinky apod). Přesto platí, že herecké výkony tu jsou v úhrnu na úplně jiné úrovni, než na jaké jsme ze současné české kinematografie plné rutinních kreací, nevěrohodných replik a televizácké machy zvyklí.

Václavův snímek jistě není bez chyb: vedle několika naznačených dramaturgických lapsů by mu například slušela o něco kratší stopáž (krapet přetažené sekvence tanečních zábav). Navzdory tomu vznikl vyspělý, moderní art film, který se mimo jiné odmítnutím jakékoli hudby, jež není součástí obrazu, inspiruje tím nejlepším, co dnes může umělecká kinematografie nabídnout (Tanovičova Epizoda ze života sběrače železa, Fliegaufův Je to jen vítr, díla bratří Dardenneových atd.).

Aleš Stuchlý a Petr Václav|foto: Martina Pavloušková

Nejde tu o pouhý „festivalový produkt“, ani o ambiciózní, ale skrznaskrz průměrné šidítko, jakým tak často a ráda tleská tuzemská kritická obec (přeceněné tituly jako Hořící keř, Ve stínu, Poupata nebo Pouta, které ani při nejlepší vůli nesnesou přísnější evropská měřítka) – na to je Václavův snímek až příliš nekompromisní a chytrý. Jeho film není ničím méně než sebejistě naznačenou cestou ven z lokální bídy a stereotypu současné české kinematografie.

85 %
Cesta ven. ČR 2014. Režie a scénář: Petr Václav.