Nowa Muzyka 2012: Šťastná sedmička zaúřadovala
Jestliže jsem 6. ročník katovického festivalu Nowa Muzyka chválil po hudební stránce a kritizoval po té organizační (rozestavěný areál, nedostatek stánků s jídlem a celkově nezvládnutá organizace), letošní 7. plynule navázal na ten předchozí, co se týče podařených koncertů, a k tomu naštěstí zapracoval i na kvalitě dalších festivalových aspektů.
Dočasné přestěhování do areálu festivalu OFF bylo jednoznačně dobrou volbou, stánků s jídlem přibylo a žádné lapsusy v podobě náhlých změn v programu nebo nedostatku festivalových pásků se nekonaly. Fronty se netvořily ani u toi-toiek, ani u budek s výměnou peněz za kupony; lidí bylo tak akorát, že nedocházelo k mačkání před pódiem, ale zároveň „bylo plno“; organizátorům a návštěvníkům víceméně přálo i počasí – jinými slovy ideální kombinace pro to, aby se festival mohl po skončení směle prohlásit za povedený.
Hlavního pódia pomáluV pátek jsem zamířil na hlavní pódium pouze jednou, a to hned brzy zvečera, abych zjistil, jak se to má s vystupováním rapperky Speech Debelle, která se v druhé polovině září objeví i v Brně a Praze. A? Má se to s ním skvěle. Sice je mi záhadou, kam se vměstná bubeník, kytarista, klávesista, baskytarista a samotná chvíli na místě nepostojící Corynne Elliott (s úžasnými růžovými botami!) do prostoru klubu Chapeau Rouge, ale nešť. Důležitější je vědět, že toho, kdo na Speech Debelle vyrazí, čeká nadprůměrný hiphopový koncert s přesahy do soulu, rocku i reggae. Koncert, který bude mít drive, protože tahle dáma má vedle sympatického témbru taky skvělou flow, cit pro rytmus a schopnost zapojit publikum do dění na pódiu.
Po víceméně nesladkém neslaném Kwes.ovi, který, pravda, svou pouť po pódiích teprve začíná (venku má zatím jedno EPčko, nicméně debutové album je v přípravě), bylo vystoupení Speech Debelle o několik stupňů výš (i když ono představování spoluhráčů sóly na jednotlivé nástroje bych už přenechal nějaké dinosaurockové kapele).
I druhý den jsem na hlavní pódium zamířil trochu nezvykle kvůli hip hopu. Madlib je legenda a svým způsobem i zástupce „staré školy“ a Freddie Gibbs zase celkem nové jméno rapové scény, takže proč nezjistit, jak tohle spojení bude fungovat dohromady. Společně vydali na přelomu roku dva singly – Thuggin‘ a Shame, ale zaznělo toho samozřejmě víc. Madlib si nejdřív střihnul půlhodinový, místy až psychedelický jazzy-scratchy set, do kterého mu jako neřízená střela párkrát vlítnul další zástupce kalifornské scény The Gaslamp Killer, aby na sebe v druhé půlhodině strhnul celkem zaslouženě veškerou pozornost Freddie Gibbs, o kterém na poli rapu ještě určitě uslyšíme.
Zpovzdálí sledované trio Mouse On Mars – pořád hodně experimentální, ale zároveň už taky silně infikované zvukem labelu Monkeytown Records, u kterého vyšla letošní deska Parastrophics (zdravíme Modeselektor), odehrálo docela chytlavě rozervaný live set, ve kterém lítalo z rohu do rohu elektro, leftfield, IDM i popovější úlitby, zastřešené docela ostrým zvukem, kterému mohli konkurovat snad jen Fu*k Buttons (o kterých ještě bude řeč). O jedno ze zklamání letošního ročníku se postarala možná trochu nečekaně dvojice Four Tet / Caribou, jejíž společný set (alespoň tedy jeho vyposlechnutá čtvrtina) působil, jako kdyby spolu pánové hráli vůbec poprvé. V praxi to vypadalo tak, že Dan Snaith se snažil publikum roztancovávat, ale jakmile se za stolem vystřídal s Kieranem Hebdenem, došlo na nesmyslné zpomalení a vybočení z nasazeného rytmu. Zářný příklad toho, že když na pódiu spojíte dva kvalitní sólové producenty, ne vždy musí být výsledek stejně kvalitní...
Od „rainbow rocku“ přes glitchop až po novodobé discoVloni na krakovském Unsound festivalu si odbyli live premiéru se všemi jejími „proti“ (nesedící mixy, kolísající tempo a drive, horší zvuk...), letos, téměř po roce, už Machinedrum a Praveen aka Sepalcure odehráli o poznání sehranější live set, který krásně gradoval a budovanou atmosférou se s onou loňskou premiérou vůbec nedal srovnat. Někdy se zkrátka vyplatí počkat. A pokud vás náhodou debutová deska (stejně jako mě) až tak nenadchnula, vězte, že její živé podání je daleko výživnější. To samé, ale stokrát vynásobené (především co se týče zvuku, ale ostatně i energie), se dá říct i o Fu*k Buttons (s tím rozdílem, že obě desky nadchnou i při domácím poslechu).
Andrew Hung a Benjamin John Power vydali poslední společné album v roce 2009, zprávy o chystané nové řadovce se zatím ne a ne nikde objevit, takže se tak trochu čekalo, co vlastně tohle bristolské duo v Katovicích zahraje. Zahrálo dvě novinky a potom mimo jiné i Ribs Out, Colours Move, Surf Solar (která trvala snad 20 minut) nebo Olympians. Bez diskuze nejhlasitější, nejostřejší a nejvíce nekompromisní koncert celého víkendu, ze kterého uši krvácely slastí ještě notnou dobu po závěrečné epické náloži Flight Of The Feathered Serpent.
Neoficiální titul nejlepší party 7. ročníku festivalu Nowa Muzyka (pokud tedy pomineme techno a juke) by se letos musel rozdělit mezi víc jmen. L-Vis 1990, The Gaslamp Killer i TNGHT se postarali o nejednu taneční euforii (ať už prezentovanému stylu budeme říkat bass music, UK wonky, post dubstep, grime, nebo future disco), nicméně regulérní moshpit (pravda, tak trochu vynucený z pódia) nastal jen jednou, a to v samém závěru setu společného projektu Hudsona Mohawka a Lunice. Nejlepší světelnou show dokonale synchronizovanou s hudbou ale měli TNGHT s přehledem. Čtyři sloupy LED diod za oběma producenty, k tomu stroboskopové čtverce nad nimi a klasická pódiová světla se staraly o solidní epileptické ataky. Největší party na pódiu si zase vytvořil oneman showman The Gaslamp Killer, což už je poslední měsíce tak nějak očekávaná jistota.
Druhé nejvýraznější zklamání vedle sobotního back2back setu Caribou a Four Teta pro mě bylo páteční vystoupení warpovského odchovance Clarka, které dost možná (dle jinak celkem bavícího se publika) souviselo s nastalou únavou a spací krizí. Na druhou stranu jestli Clark nedokázal donutit k větší bdělosti a nastalý stav ještě spíš zhoršil, to vzápětí Scuba během pár chvil rozehnal několika přesně mířenými, ostrými rovnými beaty. Při vzpomínce na Clarkův live set na brněnské Flédě v lednu 2010 jsem se každopádně nemohl zbavit dojmu jakéhosi nejistého přešlapování mezi poslechovou a taneční elektronikou, které je ostatně na hony cítit i z letošní desky Iradelphic.
A dál? Částečně zhlédnutá vystoupení glitchoperů Lapaluxe a Young Montany? (druhý zmíněný bavil víc, možná i díky pestřejšímu vývoji od až downtempového začátku k nabasovanější glitch produkci v druhé polovině), rychlé útěky od Johna Talabota nebo Beach House a udělení soukromé ceny největšího pódiového slizouna Jimmymu Edgarovi, který se postaral o temnou erotikou elektrizující vystoupení, jak mu ostatně překřtění na knížete pornofunku kolegou Honzou Bártou v recenzi na aktuální desku velelo a kázalo.
Techno není všechno. Ledaže...V letošním roce přivezli organizátoři Nowe Muzyky do Katovic bezkonkurenčně nejvíc producentů a projektů, jejichž produkci lze s menšími či většími výhradami označit za techno. Morphosis, The Field, Lucy, Scuba a The Black Dog v line-upu obou hlavních dnů byli velmi dobrým příslibem protancovaných bot, a přestože o největší nejenfootworkový zápřah nohou během celého festivalu se po červnovém juke večírku v pražském Cross Clubu celkem očekávaně postaral hodinovým setem DJ Spinn (na klasický ping-pong bohužel nedošlo, protože kolega DJ Rashad si vzal, nejspíš kvůli kratšímu času hraní než obvykle, dovolenou), zmíněná pětice o mnoho pozadu nezůstala.
Nejtěžší výchozí pozici měl libanonský rodák Morphosis, protože k čemu vám na laptopu stačí stisknout pár kláves, musíte si na starých korg klávesách a dalším hardwaru „těžce odpracovat“, s čímž úzce souvisí i trpělivost, kterou musí posluchač/tanečník mít k tomu, aby si postupný vývoj live-setu patřičně užil. Kdo ale ještě není úplně rozmazlený světem abletonu, drum machines a elektronických sekvencerů, musel si tohle ryzí, ambientními pasážemi prokládané analogové techno užít jak se patří.
Švédský producent Axel Willner aka The Field na to šel taky odjinud – bicí, kytara a klávesy obsluhované jeho dvěma kolegy vytvářely společně s elektronickým základem a nekonečnými pozvolna gradujícími mikro smyčkami útržků melodií a vokálů zahalených do syntezátorové mlhy až euforické stavy mysli. A když ve druhé půli koncertu (tu první bohužel provázel ne zrovna perfektní zvuk) došlo i na úvodní Over The Ice z nepřekonaného debutu From Here We Go Sublime, která se ze sedmiminutové studiové verze proměnila snad ve dvacetiminutový epický hymnus, bylo už před půlnocí prvního festivalového dne jasné, že je zaděláno na nejlepší gig celé sedmé Nowe Muzyky.
Pozadu ale rozhodně nezůstali ani Scuba, The Black Dog a Lucy. Po zklamání z letošní desky Personality jsem na DJský set Paula Rose mířil se značným strachem v uších, ale z předpokládaného propadáku se nakonec vyklubalo asi největší pozitivní překvapení letošního sedmého ročníku. Scuba jako kdyby zapomněl na pozlátkovou produkci z následovnice skvělé Triangulation a prakticky celou hodinu a půl až do čtvrté ranní rubal do publika ostré, nekompromisní, ocelové techno hlava nehlava.
To se ještě pořád psal program pátečního dne – ten sobotní měli po půlnoci ovládnout The Black Dog a Lucy. Ve studiu trio, na pódiu v Doline Trzech Stawów pouze ve dvojici odehráli „Černí Psi“ dark techno/minimal live set v duchu dvanáctipalců vyšlých v posledním roce pod hlavičkou „Liber“ – monotónnější a více repetitivní, ale pořád zatraceně dobré.
Zakladatel labelu Stroboscopic Artefacts (který se mimochodem rozhodně vyplatí sledovat!), ukázal v Katovicích obě své polohy – v pátečním live setu tu hlukovou, ambientně-experimentální a o den později – v DJském setu, který celé dva dny strávené v areálu „lesů, vod a strání“ mezi čtvrtou a šestou ranní uzavíral, tu ostřejší a rytmičtější. Lucy představil patrně nejpestřejší průlet současným experimentálním klubovým technem a v kombinaci se skvělým publikem křepčícím jako o život si lepší zakončení festivalu bylo lze představit už jen stěží.
„Tauron Festiwal Nowa Muzyka crowd, i will never forget what happened this morning. It’s a promise. With love for all of you, Lucy,“ napsal Luca Mortellaro druhý den na svůj facebookový profil a dodatečně mi tak potvrdil, že ta radost a nadšení v neděli nad ránem nebyl jen klamný pocit jednoho utancovaného festivalového harcovníka.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
