Nowou Muzyku ovládl božský Thundercat

Páteční line-up letošní Nowe Muzyky byl nabitější než ten sobotní. Stejně jako v zimě v Berlíně na CTM Festivalu opět skvělá Holly Herndon a podobně jako vloni na Melt!u audiovizuálně výživný Squarepusher, naživo výrazně lepší než z poslední desky. Ze začátku nadějně vypadající vystoupení dua Tosca, kombinující starou tvorbu s tou aktuální, se bohužel postupem času přeměnilo v pozlátkový disco house, který měl k triphopové atmosféře konce 90. let na míle daleko. Hubera a Dorfmeistera za klavíry a klávesami navíc doprovázeli (povětšinou naneštěstí) i v původně instrumentálních skladbách zpěvačka Cath Coffey a zpěvák/MC Earl Zinger, který se publikum kdovíproč snažil přesvědčit, že Tosca hraje drum’n’bass. Vzápětí ale byla Vídeň stejně zapomenuta, protože: Darling Farah, Venetian Snares, LFO a hlavně Thundercat.

Minulost versus budoucnost? I tak by se dala popsat skvělá vystoupení všech čtyř jmen, která se postarala o to, že páteční den u mě jasně zvítězil nad tím sobotním. Darling Farah coby zástupce mladé generace potvrdil své kvality z loňského dlouhohrajícího debutu Body i na pódiu, temný, minimalistický mix abstraktního houseu a techna s dubovými vlivy a občasnými ozvuky acidu byl trefou do černého. Stejně jako brainfeederovský chráněnec Thundercat, který se s tou šestistrunnou baskytarou nejspíš narodil, doprovázený neméně skvělým bubeníkem Ronaldem Brunerem a hráčem na Rhodes piano a stařičkého Mooga Brandonem Colemanem. Jejich kouzelné vesmírné jazz-jamování s úsměvy od ucha k uchu, přecházející plynule v regulérní skladby z obou dosud vydaných desek, bylo naprosto nezapomenutelné. Thundercatův nebeský vokál byl už „jen“ pohlazením po (d)uších jako bonus a jakkoliv obecně desetiminutové hráčské onanie na jednotlivé nástroje nemusím, v případě Thundercatova podání prostě nešlo odolat.

LFO|foto: Festival Nowa Muzyka

Mark Bell aka LFO si na nic nehrál a útočil svým nekompromisním oldskoolovým elektro/acid/technem rovnou na solar. Zaznělo snad všechno podstatné. Titulní LFO, Freak, epická Butterslut a na závěr i rytmický základ Declare Independence (hlavní motiv téhle skladby od Björk má totiž na svědomí právě Mark Bell). V kombinaci s epileptickými vizuály, které slabší povahy nerozdýchávaly, předvedl Bell, že návrat v čase někdy může stát setsakra za to.

Což se ostatně povedlo i Aaronu Funkovi, kterému patřila šedesátiminutovka mezi čtvrtou a pátou ranní. DJský set jak vystřižený ze starých dobrých breakcoreových časů. Hlavním průsečíkem bylo legendární „maďarské album“, které se vynořovalo a zase potápělo tak rychle, jak rychle Aaron Funk dokázal vybrat další track a zamíchat ho do toho předchozího. Hrátky typu stejná skladba na obou šavlích a crossfaderování mezi oběma, úskoky do gabba šílenství nebo naopak ambientní vsuvky společně s občasnými zatvrzelými pohledy do publika jen potvrzovaly, že Venetian Snares neztratil ani smysl pro humor. Především je ale i v roce 2013 zárukou kvalitní rozsekané tancovačky; většinu jeho setu ostatně dublovalo fyzické šílenství pod pódiem v podobě řádného moshpitu několika nezdolných, kterým ještě do páté ranní zůstaly poslední zbytky energie...

Maje naposlouchaný polský dvojčlenný projekt Niwea, vyrazil jsem v sobotu do areálu už na šestou. Duo produkující jakýsi mix pomalé, minimalistické elektroniky s komorním „rapovým“ přednesem s velmi specifickou dikcí mimochodem v červnu předskakovalo v Poznani slavným Kraftwerk, od kterých si možná vypůjčilo právě onu statickou pódiovou prezentaci. Jinak je ale Niwea hodně originálním projektem, který si lze velmi dobře oblíbit i přes fakt, že posluchač neznalý polštiny asi úplně nedocení prý skvělé hrátky s jazykem v textech. Britské trio London Grammar okupující o hodinu později hlavní pódium jsem drze vyměnil za francouzský one man projekt Mimetic na RBMA stagei. Jeho vize techna byla nejdřív příliš barevná, ale nakonec až překvapivě ztemněla a nabrala na minimalistické sevřenosti. Věčná škoda, že Jérôme Soudan nedostal prostor v line-upu v nočních hodinách, což by mu sedlo daleko líp.

Od Jamieho Lidella jsem nic nečekal. Nová deska mi z větší části přijde daleko slabší než ty předchozí, a navíc se jednalo o poslední koncert aktuálního turné, což také nevěstilo zrovna nejenergičtější vystoupení. Warpovský funker ale moje obavy rozprášil společně s bubeníkem a klávesistou během pár minut. Eponymní album naživo funguje, i když na hity tipu A Little Bit More (výrazně upravený do tanečnější podoby) nebo Multiply (také zazněl a byl dechberoucí) skladby z něj pořád nemají. Triu to ale šlapalo, Jamie Lidell je skvělý showman a zpěvák (asi ne nadarmo se v jeho rideru nachází i požadavek o sólo místnost pro možnost rozezpívání se) a jeho produkci člověk plně docení právě až při koncertním ztvárnění.

Jamie Lidell|foto: Festival Nowa Muzyka

Jestliže páteční program Showcase pódia byl věnovaný polskému labelu Mik Musik, ten sobotní až na dvě výjimky opanovali producenti z anglické stáje Numbers. Z číselné pětice jsem stihl trio Deadboy, Sophie, Redinho. První jmenovaný sice vydává skvělé releasy, nicméně míchat se zřejmě ještě nenaučil, protože během úvodních dvaceti minut mu mixy skákaly až běda. Sophie byl jiná liga, jeho energický a taneční spacey-future-uk-synth-garage set objektivně patřil k sobotním vrcholům, i když ty používané trap(né) bubble-gum vokály jsou na mě pořád až příliš spojené s pouťovými halekačkami. Redinho se svým klávesami proháněným vokálem zněl asi tak, jako kdybyste zkřížili Jamieho Lidella s Jimmym Edgarem. Napůl taneční, napůl poslechový materiál mě na deskách nebaví, ale naživo to mělo své kouzlo.

A pak už jen rovné beaty až do rána bílého. Nejdřív Sid Le Rock (momentálně usazený samozřejmě v Berlíně), který zaujal místo po nedorazivším DJi Kozem od dvou do čtyř ráno, a po něm Robag Wruhme, který dva dny strávené v Dolině Trzech Stawów uzavřel. Trio Moderat na hlavní stagei jsem chvíli pozoroval zpovzdálí a po zjištění, že místo aktuální druhé řadovky dostávají přednost našlapanější klubovky z té první, byla RBMA stage jasnou volbou. Kanadský technař odehrál oproti vlastní uhlazené produkci výrazně agresivnější, tvrdší a hlavně syrovější set, kterému především ve druhé hodině nechyběly euforické momenty, ne nepodobné loňskému skvělému „closing setu“ Lucyho. Osmý ročník Nowe Muzyky pak uzavřel vyklidněnější německý houser Gabor Schablitzki míchající levou zadní všechno od Radiohead přes Kosheen až po Matthewa Herberta.

publikum na festivalu Nowa Muzyka|foto: Festival Nowa Muzyka

Letošní edici Nowe Muzyky provázelo rušení několika vystoupení – nedorazilo hned první jméno pátečního line-upu, irský mladíček MMOTHS zmeškavší letadlo, a nepřijel ani Adrian Sherwood. V sobotu pak organizátorům přidělal výrazné problémy DJ Koze, který z osobních důvodů zrušil prakticky celé turné – jeho tříhodinový set nakonec v poupraveném programu sobotní RBMA stage „zalepili“ DJským back2back setem Matias Aguayo a Diegors. Výraznějším nedostatkem jinak fungující organizace pak byla nefungující baskytara v samém závěru Squarepusherova hraní a především vystoupení Omara Souleymana, které sice proběhlo, ale s regulérním koncertem to nemělo moc společného.

Odposlechy totiž odmítaly poslušnost, takže chudák pan klávesista většinu času házel odevzdané pohledy na techniky, kteří si s nastalým problémem zjevně nevěděli rady. Omar Souleyman chvílemi zpíval, jako kdyby bylo všechno v pořádku, pak jen opakoval „sorry, sorry“ a pak zase zkoušel publikum udržet ve varu svým tleskáním (což fungovalo skvěle). Taneční atmosférou a samotnou koncertní kvalitou se výsledek dva roky starému šílenství na OFF festivalu nepřiblížil ani zdaleka.

Největším šlápnutím vedle pak podle mě bylo zařazení klasicistní hodinky projektu Gregora Schwellenbacha „20 Years of Kompakt“, který se v souvislosti s letošním jubileem slavného německého labelu rozhodl přepracovat skladby z jeho katalogu do symfonické podoby. Poslouchat vestoje v chladném nočním srpnovém počasí dost nezáživné verze elektronických originálů, když jedinou další volbou je v tu chvíli špatně mixující Deadboy (protože hlavní pódium má regulérní pauzu a RBMA stage pauzu vynucenou z důvodu absence DJe Kozeho), nemohlo skončit jinak než bez diskuse největším obležením jídelní sekce za oba festivalové dny.

I přes veškerá celoroční ujišťování organizátorů, že se osmá edice festivalu Tauron Nowa Muzyka po loňském útočišti v Dolině Trzech Stawów opět vrátí do prostoru hornického muzea, nakonec došlo na opakování historie v areálu OFFu. Necelých deset tisíc návštěvníků tak znovu mělo k dispozici luxusní prostory většího polského festivalového bratra, což se dá brát jako pozitivum i negativum. Klasický festivalový areál je bez diskuse praktičtější, nicméně originální prostory hornického muzea by určitě dýchaly daleko silnějším geniem loci. Navíc to vypadalo, že osmý ročník přilákal méně lidí než ten sedmý, který mi také z celkového pohledu přišel co do hudebních zážitků výživnější. Abych ale nekončil vyloženě negativně, protože to si tenhle festival rozhodně nezaslouží. Jsem si jistý, že kdo vyrazil o minulém víkendu do Doliny Trzech Stawów, svého rozhodnutí nelitoval. Nowa Muzyka totiž zase potvrdila, že patří mezi festivaly, které si zaslouží místo v hledáčku každého fanouška elektroniky.