O co jde Berlusconimu

Na konci minulého týdne vyvrcholily spory uvnitř Berlusconiho strany Lid svobody. Konflikt mezi Berlusconim a předsedou Poslanecké sněmovny Gianfrancem Finim skončil ostrým útokem na Finiho – vedení strany ho de facto označilo za zrádce, který podrývá jednotu vlády a spolčuje se s opozicí.

Na formální vyloučení nedošlo, ale usnesení se nedalo chápat jinak než jako exkomunikace. Fini přitom nedostal jakoukoliv možnost obhajoby. Vše nápadně připomínalo sektářské tahanice tak dobře známé z komunistických stran. Je tedy skutečně paradoxní, že Berlusconi sám sebe označuje za liberála hájícího svobodu Italů proti komunistickému a obecně levicovému nebezpečí.

A důvody roztržky? I ty o italském premiérovi hodně vypovídají. Fini se jakožto šéf Poslanecké sněmovny stavěl proti způsobu, jakým vláda při protlačování některých zákonů legislativní mocí pohrdá. Především ale kritizoval některé osoby, kterými se Berlusconi obklopuje. Najdeme mezi nimi totiž lidi obviněné z různých trestných činů včetně spolupráce s mafií.

Každého jistě napadne, že Fini neudělal nic tak strašného. Jenže strana Lid svobody nefunguje jako normální politická formace. Nic jako vnitrostranická demokracie nebo diskuse tady neexistuje. Vše se točí kolem Berlusconiho jakožto charismatického lídra, který stranu řídí stejně autoritativně jako svoje firmy. Kritika prostě není dovolena. Je chápána jako crimen laese maiestatis, tedy zločin urážky královského majestátu. Za něj se na panovnických dvorech v minulosti popravovalo, na italské pravici je trestem za tento přečin ostrakizace.

Důležité ovšem je, jaké důsledky bude tahle roztržka mít. Berlusconiho kabinet totiž kvůli ní přišel o většinu. Za Finiho se postavilo 33 poslanců z Lidu svobody, kteří ve sněmovně vytvořili novou frakci.

Nepřešli sice na stranu opozice, protože prohlásili, že vládu budou nadále podporovat – tedy pokud bude plnit program, na základě něhož byla zvolena. Také ministři věrní Finimu ve vládě nadále zůstávají. Jenže nad stabilitou tohoto uspořádání visí pořádný otazník. Berlusconi se určitě i nadále bude soustředit na protlačení zákonů, které slouží jeho osobním zájmům – přesně ve stylu norem o odposleších nebo imunitě. Kdyby členové nové frakce tyhle zákony podpořili, popřeli by důvod vlastního předchozího nesouhlasu s premiérem.

Jednoduše řečeno, stabilita italské vládní koalice se výrazně snížila. Je vůbec otázkou, proč Berlusconi tak tvrdý střet s Finim vyvolal. Jeho vůdcovství na pravém středu totiž tyhle spory určitě neohrožovaly, zatímco teď se ocitl bez parlamentní většiny.

Je asi dost pravděpodobné, že premiér počítá s možností předčasných voleb. Vzhledem k tomu, že středo levá opozice je v dezolátním stavu, hlasování by určitě vyhrál. V mobilizaci voličů je ostatně mistrem. Je ale otázkou, jak moc by si pomohl.

I kdyby se mu po volbách podařilo opět sestavit většinovou vládu, pravděpodobně by se i nový kabinet opět utápěl ve sporech s Parlamentem a justicí ohledně toho, že Berlusconi si až příliš často šije zákony sám sobě na míru. Z jeho velkého snu, tedy nechat se zvolit prezidentem, by dost možná sešlo.

Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že Berlusconimu je to prostě jedno. Jde mu především o to, aby se udržel v premiérském křesle. A jako nejsnadnější cestu vyhodnotil roztržku se svým dlouholetým spojencem a pravděpodobné předčasné volby. Je vůbec nápadné, že v celé krizi je plno osobních antipatií a intrik, ale jen velmi málo diskusí o programu.

Itálie se se svým vysokým veřejným dluhem musí bát reakce trhů a řeckého osudu a vláda už proto přijala preventivní úsporná opatření v rozsahu 24 miliard eur. Debata o úsporách a reformách ale v italské politické krizi těchto dní úplně chybí.

Finimu nemůžeme upřít, že se vzhledem k Berlusconimu už vymezil i programově – např. v otázce přístupu k imigrantům nebo reformě justice. Z hlediska ekonomického programu jsme od něj ale jasné názory neslyšeli.

Jenže to je bolest celé italské politiky: Berlusconi nad krizí dlouho mával rukou s tím, že se Itálie netýká a vůbec žádné řešení nenabídla ani levice. V italské politice hrají až příliš velkou roli silné osobnosti a sounáležitost s nimi, kterou si vytvoří jak voliči, tak jejich spolupracovníci a stoupenci. Program a recepty k řešení problémů bohužel zůstává v pozadí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.