Obits hlásí kreativní utahanost

Jsem si vědom toho, že očití svědci hodnotí koncerty Obits superlativy. Osobně nemůžu sloužit - bez mučení přiznávám, že jejich debutová deska I Blame You z roku 2009 mě nijak neohromila, a škrábat se na strahovský kopec pouze z respektu k hudebnické minulosti zejména frontmana Ricka Froberga se mi nechtělo. Četné zkušenosti ze sandiegské post-hardcorové scény můžou kapele o dvě dekády později sloužit jako pěkná reference, ale na druhou stranu taky její současné výkony vystavují srovnání. A obávám se, že i v případě aktuálního alba Moody, Standard and Poor dosti nelichotivému.

Zdaleka nejde o to, že Froberg má po letech hulákání po zkušebnách a pódiích unavené hlasivky a v médiích se předem oznamovalo, že na nové desce Obits se žádných punkových screamů nedočkáme (a mimochodem, zas tak zásadně na vokální razanci neubral). Problém je spíš to, že čtyřicátníci, kteří ve svých předchozích projektech rozhodně patřili k tomu zajímavějšímu, co se v alternativním rocku dělo, se pod vlajkou Obits místo odvážného průzkumu bojem vydávají na vlastně poklidný rodinný výlet po upravené rovné asfaltce s odpočívadly na každé míli. Dávno pryč jsou asertivní výboje někdejších Frobergových Drive Like Jehu, kteří svou manickou energií a pokroucenými strukturami písní pokoušeli hranice tradičního rokenrolu. Už v jeho následující, pořád ještě poměrně osobité kapele Hot Snakes bylo jasné, že nohu na plyn už netiskne tak silně jako dřív, když jsme u motoristických příměrů. A v Obits jako by Froberg a jeho kumpáni na něco důležitého rezignovali úplně.

Obits - Moody, Standard and Poor |foto: Sub Pop

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Profil Obits

Možná je to otázka věku a až mi bude tolik jako dneska členům Obits, budu třeba mluvit jinak. Nicméně zatím trvám na tom, že pánové v současnosti produkují tak formálně konzervativní a k usoužení posluchače ohraný bigbít, až se mi na jazyk dere slovo „fotrovský". Tam, kde debut kořenila (byť decentní) dávka temnoty, je Moody, Standard and Poor prostě jen obyčejně obyčejné. Těžko se dá zasloužilým veteránům předhazovat neupřímnost, ale kreativní utahanost a minimum invence ano.

Jejich garážová variace na bluesovou dvanáctku, kde všechno šlape na čtyři a za celou dobu se nestane zhola nic překvapivého, je jejich světlých včerejšků až nedůstojná. Nevím, jakou známkou by druhou desku Obits hodnotily v jejím titulu parafrázované ratingové agentury, ale tu ode mě si za rámeček nedají.