Odnikud někam: odtažitý heartbreak Sofie Coppolové

14. duben 2011

Zatím poslední film Sofie Coppolové je malý zázrak: snímek o sociálním i emočním vakuu úspěšného hollywoodského herce (Stephen Dorff) vlastně nikdy nepřitlačí na pilu, skoro jako by šeptal, ale přitom rafinovaně pracuje s naším očekáváním, učí nás trpělivé pozornosti a ještě nevídaně zbystřuje smysly. Odnikud někam je film o životě kontaminovaném nudou, který - pokud mu dáte šanci - nenudí ani vteřinu.

Hlavní hrdina Johnny Marco dělí svůj čas mezi černé Ferrari, sex, kouření, soustavné popíjení, nablblé tiskové konference a lehce znuděné sledování striptýzu dvou blonďatých dvojčat v proslulém losangeleském hotelu hvězd Chateau Marmont (mimochodem: třeba takový Keanu Reeves v něm strávil dobrých 15 let života). Ovšem v momentě, kdy musí do svojí bubliny (byť nakrátko) vpustit i jedenáctiletou dceru Cleo, začíná jeho v náznacích vyvedené probírání z existenciálních mrákot.

Coppolová tady točí mimo jiné o tom, co zná nejlépe: dcera slavného otce vyrůstající v blahobytu a třpytivých odlescích filmového (polo)světa, královna hipsterů s kontakty na všech hudebních frontách, ikonická módní návrhářka. Možná proto je Odnikud nikam její zatím nejsilnější dílo: složené z jakoby náhodných epizodických výjevů a přece suverénní, v každém ohledu precizní. Kameraman Harris Savides (např. Slon Guse Van Santa) okouzluje promyšlenými statickými kompozicemi, Dorffovo úsporné herectví tu přesně koresponduje s minimalistickým režijním konceptem, který si Coppolová pro svůj formálně soustředěný film zvolila.

02309676.jpeg

Výsledkem je paradoxní zkušenost: věci, které by nás měly nechat chladným, v nás najednou začnou zvolna ožívat. Odnikud někam z distancované studie prázdnoty hollywoodského pozlátka mění v ten nejodtažitější heartbreak. Zdánlivě toho není moc, co jde o tomto filmu s určitostí říct, a přesto by spektrum asociací, chytrých popkulturních odkazů (obraz amerického pop artisty Eda Ruschy na zdi Johnnova hotelového pokoje), způsob využití hudby i působivých detailů vydalo na strukturovanou esej.

Tenhle pozorovatelský film je jako dobrá intimní poezie: lehce enigmatický, plný křehkosti a prodlev, nesentimentální a přece až smrtelně jímavý. Stačí vzpomenout na melancholické a přitom akurátní scény, v nichž Johnny dlouze sedí v maskérně, zatímco se mu po obličeji roztéká bílá hmota nebo sleduje svojí dceru na kluzišti a jeho obličej postupně projde proměnou od zmuchlané únavy až po provinilé otcovské pohnutí. Sekvence, v níž Johnny přizná nezvládnutí své rodinné role a volá na svou dceru do lomozu vzlétajícího vrtulníku, je extenzí „coppolovských" momentů, v nichž se smutek potkává s nadějí a v nichž se ty nejpodstatnější věci vyslovují tak, aby pokud možno nedoputovaly ke zvědavým uším světa (viz proslulé, divákům utajené zašeptání ve Ztraceno v překladu) .

02309679.jpeg

Není pochyb, že právě tenhle fakt bude pro většinu diváků nejdiskutabilnější, nicméně Coppolové se tu podařila málo vídaná věc: natočit film o prázdnotě, který je všechno jen ne prázdný. Není snadné se do jeho (anti)narativní struktury vpravit, o to větší ale bude odměna, pokud se o to pokusíte. Uplakaná podívaná o smutných bohatých lidech by byla nepochybně tím posledním, co svět potřebuje, jenže Coppolové velejemné ohledávání subtilních citových pochodů má v záloze skutečné trumfy: umí nám vnutit svůj čas a hledat a nacházet hloubku povrchu. Dokáže v nás rozehrát spektrum pocitů a nálad, které v nás rezonují a pokračují ještě dlouho po shlédnutí.

Americký spisovatel arménského původu William Saroyan občas s oblibou zdůrazňoval, že dobré knihy by měly říkat hlavně dvě věci: dobrý den a nashledanou. Ať už to pro vás bude znamenat cokoli, snímek Sofie Coppolová přesně tohle dokáže; právě tato slova mu stačí k tomu, aby vám jakoby mimochodem zlomil srdce.

02309681.jpeg

Hodnocení: 90%

Spustit audio