Omezení svéprávnosti by lidem nemělo vzít právo o sobě rozhodovat, praxe je ale někdy jiná, říká právnička

Právnička Tereza Bártová pracuje v neziskové organizaci Rytmus a pomáhá lidem s duševními poruchami, aby dosáhli na svá práva. Její klienti se nejčastěji potýkají s poruchami autistického spektra, mentálním postižením a demencí.

Všechny tyto zmíněné duševní poruchy už samy o sobě mohou významně omezit šanci jedince dosáhnout na svá práva. V případě, že je omezen ve své svéprávnosti, dostává se do výrazně slabší pozice. Podle Bártové by ale vždy mělo být vyslyšeno přání člověka.

Čtěte také

Nejčastěji lidé z mediace odchází kvůli emocím, duševní porucha nemusí být na překážku, říká mediátorka

„Pracovali jsme s mužem, který byl proti své vůli umístěn do ústavu, ve kterém být nechtěl, ale jeho veřejný opatrovník to považoval za vhodné řešení. Nakonec se podařilo opatrovníka přesvědčit o tom, že chráněné bydlení bude pro opatrovaného vhodnější cesta,“ vzpomíná Bártová na jeden z případů, kdy se povedlo člověku s omezenou svéprávností prosadit své zájmy.

Vedle opatrovnictví s omezenou svéprávností mají ale rodiny a instituce podle občanského zákoníku ještě několik dalších mírnějších opatření, kterými lze danou situaci řešit a přitom zachovávat důstojnost jejich nemocného blízkého. Podle Bártové o nich ale veřejnost stále málo ví.

Jaké možnosti máme, když potřebujeme reagovat na symptomy duševní nemoci našeho blízkého, které komplikují jeho vlastní fungování? Může být omezení svéprávnosti prostředkem k nedobrovolné hospitalizaci? A má člověk s omezenou svéprávností šanci na to, že svou svéprávnost někdy získá zpět v plné míře? Poslechněte si rozhovor s Terezou Bártovou v Diagnóze F.