Opilý puberťák YouTube

YouTube, založený před osmi lety třemi zaměstnanci PayPalu z kanceláře v garáži a hned rok na to koupený Googlem, si pořád uchovává identitu založenou na anarchii. Každou minutu je na web uploadováno šedesát hodin obsahu – to je pět měsíců videa každou hodinu. Nahrávat je může každý.

Jedno z nejrychleji se šířících videí roku 2012 natočené v uzavřené společnosti republikánských sponzorů na Floridě někdo na internet uploadoval anonymně. Ve videu dnes známém pod názvem 47% mluví Mitt Romney o téměř polovině obyvatel USA jako o lidech, kteří neplatí daně a volí Obamu, protože jsou na vládě závislí. Zfilmovaná ukázka rozporu mezi tím, co americký prezidentský kandidát říká a co si myslí, možná moc lidí nepřekvapila. Možná ale Romneymu prohrála volby.

S americkou prezidentskou volební kampaní letos souvisela i další videa, která jejich popularita dostala z YouTube na stránky novin nebo do vysílání televizí. Plačící holčička, která na naléhání maminky rozhořčeně odpoví, že brečí, protože už ji unavuje „Bronco Bama a Mitt Romney“, nebo hrdina konzervativních chlapáků Clint Eastwood a jeho rozhovor na sjezdu republikánů s prázdnou židlí, kterou vyčítavě oslovuje prezidentovým jménem. Právě plačící Bronco Bama Girl je typem politického komentáře, který není bez významu, a přece by na jiném médiu neuspěl.

Krátký film nazvaný Kony 2012 zařadila americká televize PBS do výčtu nejvýznamnějších mezinárodních událostí roku. Měl uspíšit zatčení ugandského válečného zločince a vůdce dětských vojáků Josepha Konyho. Podle průzkumů věděl o Konym během pár dní po uveřejnění videa každý druhý mladý Američan, dnes má přes sto milionů zhlédnutí. Kony je pořád na svobodě, ale video se zapsalo jako zatím nejrychleji se šířící virál všech dob.

Z YouTube se dá dozvědět o událostech skutečného významu i zanedbat práci kvůli sledování kouřícího makaka nebo šňůry lidí, co po lžících polykají skořici. I televize nabízí směs „důležitých“ zpráv a bezvýznamných scén, vysílané pořady ale v porovnání s obsahem YouTube prochází důkladnou standardizací. Videa z webu mají šanci takovým sítem projít a dostat se až do televizního vysílání, jedině pokud je proslaví právě YouTube. Ačkoliv i jemu kralují celebrity (Justin Bieber, letos PSY) a ti, kdo mají vliv, YouTube si pořád uchovává identitu, se kterou vznikl, a dává možnost zažít slávu, které dneska stačí i patnáct sekund místo patnácti minut, celkem komukoliv.

Vedle videí, jako je Kony 2012 nebo záznam Romneyho, hantýrkou uživatelů internetu, failu, letos webové deníky nebo časopis TIME mezi internetové fenomény zařazuje třeba video s hysterickou matkou americké olympijské gymnastky nebo video z výtahu kdesi v Brazílii. Více než padesát milionů zhlédnutí dokazuje, že kanadské žertíky už nikoho nezajímají a dnes frčí spíš ostřejší brazilské. Nic netušící pasažéry výtahu nejprve vyleká pár sekund tmy. V tu chvíli vleze malými dvířky dovnitř vyhublá holčička v noční košili s plyšovým medvídkem.

Absolutně největším letošním hitem, který má přes miliardu zhlédnutí, je parodické video korejského rappera PSY. Podle jeho hesla „oblékej se nóbl, tancuj jako póvl“ tančily letos v zimě desítky lidí i na pražském Václaváku a v Brně na náměstí Svobody, zatímco desítky dalších se snažily analyzovat fascinaci západu asijskou popkulturou.

YouTube se může mezi ostatními médii jevit jako přiopilý puberťák krmící popkulturu potrhlým humorem a bizarnostmi, o nás samotných ale obsah videí vypovídá víc než realita podle televizních stanic. Není tu navždycky, alespoň ne v podobě, v jaké ho známe teď. V mediální válce o vliv a přežití je pro něho televize pořád nepřekonatelným soupeřem. Ačkoliv nad popovou hudbou má podobnou moc jako dříve MTV, průměrný Američan se dívá na televizi necelé tři hodiny denně, zatímco na YouTube tráví uživatelé každý den zhruba čtvrt hodiny. A inzerenti YouTube nemilují ani zdaleka tolik jako jeho uživatelé. Značky pořád raději investují do reklam umístěných v televizi, kde si mohou pohlídat, v jaké společnosti se objeví. Mít banner na své hezké kvalitní zboží vedle videa se zvracejícími obtloustlými trojčaty si příliš mnoho firem netroufne.

To, jak bude v budoucnu fungovat, promýšlejí zaměstnanci jeho centrály v kalifornském San Brunu v konferenčních místnostech pojmenovaných podle internetových memů. Těžko říct, jestli nápad zavést na YouTube kanály, vznikl ve Smutném Keanovi nebo v místnosti se jménem Socially Awkward Penguin. Pokus vychovat lidi ke sledování kanálů, do kterých mohou uživatelé svoje videa řetězit a jejichž obsah je alespoň částečně odhadnutelný, dopadl velmi youtubovsky. Mezi prvními web oslovil s nabídkou založit si vlastní kanál rappera Jay-Z a další celebrity, a ačkoliv kanály známých lidí (nejvýše z nich je Rihanna a Justin Bieber) mají mnoho fanoušků, pravděpodobně nejsledovanější kanál (přes šest milionů pravidelných diváků) plní videi dříve neznámý americký herec a komik Ray William Johnson, který většinou vtipně komentuje virální videa a další internetové fenomény. S kanálem Fred se to má podobně. Patří osmnáctiletému klukovi z Nebrasky.

Princip, na kterém YouTube vznikl – pravidla jsou, že žádná pravidla nejsou, je jeho největší silou a zároveň slabým místem. Už zavedením kanálů se YouTube paradoxně začal svému nepříteli-televizi podobat. Další pokusy rozkošatělý a stále zvětšující se web nějak umravnit by pak mohly znamenat, že o svoji jedinečnou identitu přijde a stane se něčím zhola jiným. Kde se budeme na kouřící makaky dívat potom?