Ostrov Sukkwan: Legenda o sebevraždě

David Vann je přesně takovým typem spisovatele. Pochmurně vyhlížející rodák z Aljašky se nikterak netají bizarní rodinnou historií – vraždou a sérií sebevražd, životními katastrofami, které nadějného studenta měnily v náměsíčný přízrak, který vyzbrojen brokovnicí procházel nocí, střílel na lampy a mířil na nic netušící sousedy.

„Jsme tady, pronesl otec. A nikde jinde. A poté se oba odebrali do pustiny, pryč od zhýralství světa, a žili tam neposkvrněným životem.
To je jak z Bible, tati.“ (s. 74)

Spouštěčem traumat byla sebevražda otce, z níž se tehdy třináctiletý Vann roky vinil a se kterou se z části vyrovnal i díky své prvotině Legend of a Suicide (2009). Nakladateli dlouho odmítaný soubor povídek zachycoval modelovou situaci syna a otce na pustém aljašském ostrově a z různých úhlů promýšlel dopad sebevraždy na jejich křehkou existenci. Ostrov Sukkwan byl původně nejrozsáhlejším textem souboru – jeho samostatné vydání tak nabízí českému čtenáři jednu z několika verzí dramatu, které se odehraje uprostřed divočiny, v zemi nikoho, pod netečnou severní oblohou.

„Venku vytrvale pršelo a v jejich malé místnosti byla tma. Otec na Roye šeptal, pofňukával a celý zoufalý podivně, hrůzostrašně hekal, ležel necelý metr od něj a Roy neměl kam odejít.“ (s. 45)

Ač je David Vann autorem jedné povídkové sbírky a loni vydaného románu Caribou Island, můžeme v jeho případě hovořit o výrazném stylu i poetice. Jeho dílo vymezuje aljašská příroda, útěk do divočiny, lovecké chaty, rozvrácené vztahy, ukryté psychopatologické jevy a velmi přesný a vybroušený jazyk, který poodkrývá nitra postav, přesto nás nenechává nahlédnout příliš hluboko. Je v tom kus odtažitosti a strohosti, kterou Vann načerpal od svého učitele Cormaca McCarthyho, ale též kus zmíněné terapie, v níž autor nechává postavy jednat spontánně, jako by sám nedokázal plně odhadnout jejich pochody a další činy.

David Vann|foto: licence GNU Free Documentation License

Soužití třináctiletého Roye a jeho otce Jima na ostrově Sukkwan je zpočátku definované selhávající thoreauovskou romantikou. Pokus o homesteading (tedy totální návrat k přírodě a přežití výhradně z jejích darů) je narušován nedomyšleností, váhavostí a nedůsledností otce, ale i pochybovačným postojem syna. Pro něj se nadšený otcův nápad na rok odjet z civilizace stává dusivým vězením, izolací, v níž je nucený snášet maniodepresivní výlevy muže, jenž by měl být oporou a vzorem. Jim je tak rozštěpenou figurou – snaží se vystupovat jako patriarchální lovec, zároveň však podléhá hysterické sebelítosti, neusazenosti a kajícnosti, jež je ve vztahu k synovi zbabělá a alibistická. Jeho autorita je narušená a působí spíše jako zneklidňující přízrak než kotva.

„Uf, řekl otec. I když stál jen o pár kroků dál, Roy sotva rozeznával jeho bundu, kapuci, šátek ovinutý přes obličej. Otec vypadal jako duch, který možná existuje, možná ne.“ (s. 77)

Ostrov Sukkwan zpočátku zaujme neotřelou směsicí zálesácké poezie a psychologického hororu. První polovina, v níž vypravěč zaujímá perspektivu uzavřeného Roye, je vprostřed rozervána předělem tak bestiálně lakonickým, až to vyráží dech. Dramatická změna rovnováhy předznamenává dynamickou druhou část, v níž je tahounem poněkud osobnější perspektiva Jima a jeho útrpná cesta k vykoupení a odpuštění. To, co nám naznačoval pohled jeho syna, náhle vidíme z opačného úhlu. Není tu místo pro sentiment či lítost, Jim je zbabělý, styl syrový a pozorovatelský, příroda krutá a kniha prostoupená zvláštním druhem citové otupělosti, který probouzí mnohem silnější emoce než přehnaná expresivita (i zde je znát vliv McCarthyho).

Vztah obou postav je komplexní a díky práci s perspektivou v podstatě vylučuje zaujímání jasných stanovisek. Není tu znát zřejmá intence, očistcem prochází autor i čtenář bez zřetelného tušení, co číhá za dalším rohem. Jedno je jisté: bůh nad nelítostnou aljašskou pustinou z nebes neslétne. Ani bezpodmínečná láska v bahnitých lesích nevykvete. David Vann zobrazuje nejintimnější lidská pouta bez vřelosti – jako drásavý přívažek, který svou skutečnou cenu získává až v okamžiku konečné ztráty, naprosté samoty a zničujícího utrpení. Poznání se dostavuje s posledním nádechem před utonutím.

Ostrov Sukwann (Sukkwan Island)
Přeložil Roman Tilcer. Praha: Argo, 2011. 160 stran.