Pár zahrádkářských generalizací k letošním Oscarům
Pokud bych si chtěl zahrát na filmového „mičurince“, řekl bych, že letošní oscarové nominace nepřipomínají smíšený les ba ani kvetoucí sad, ale spíše normalizační chatovou osádku se spoustou sádrových trpaslíků.
Dominantním trendem mezi vybranými tituly je snad ještě více než v předchozích letech politická korektnost, planá ušlechtilost, „zásadní témata“ pojednaná zcela zásaditým způsobem. Soupis favoritů dává za pravdu těm, kteří upozorňují na stále silnější prvek „hojivého“ eskapismu v současném filmovém mainstreamu.
Je to skutečně pozoruhodná směsice. Nad masivním úspěchem Paynova havajského sedativa Děti moje vrtí hlavou (mimo zámoří) kde kdo, ale možná k němu ještě dlužno přidat další podobně smířlivě laděný snímek – operetku o ošklivém rasismu Černobílý svět, která je tak černobílá, až mimoděk z korektnosti přechází do obrácené formy rasismu, v níž není místo pro tradice a jiné barvy, než jsou tmářsky černá a zářivě bílá.
Nad patosem dalších kandidátů – Spielbergova pacifisticko-veterinárního eposu Válečný kůň a Daldryho uhlazeného dramatu Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko – se pozastavuje publikum i tradičně otrlá zámořská kritika. Do výběru pro nejlepší film se přesto oba dostaly (že by nějaký imperativ humanismu?). Na rozdíl od výtečného politického thrilleru George Clooneyho Den zrady. Vždyť kdo by chtěl v čase krize sledovat, jak se ve vrcholné politice rodí morální marasmus a charakterní pokřivenost z oddaného idealismu.
Smutno je mi i nad ignorací dalších výjimečných filmů. Proč vytahovat na světlo světa stále předvídatelnějšího Stevena Spielberga a zcela opomenout inspirativního a nepředvídatelného poutníka lidským nitrem Davida Cronenberga? Jeho Nebezpečná metoda navíc disponuje Viggem Mortensenem, který je v roli Freuda tak nebezpečně dobrý, že se do nominací raději ani nevešel. Podobně ostrouhal i jeden z největších hereckých talentů současnosti Michael Fassbender – jak za Metodu, tak za McQueenovu Hanbu… Ani apatický hypnotizér Ryan Gosling akademiky neuhranul, ačkoli oba jeho letošní hrdinové – Řidič z Drive a mluvčí ze Dne zrady patří k obdivuhodně konzistentním studiím lidské přirozenosti. Jen si zkrátka všímají jiných stránek než těch hřejivých a harmonických.
Ignorace mladších a dravějších filmařů, kteří narušují zatuchlou selanku rasových a osvětově lidských jablůněk, je letos více než palčivá. Jménům jako Steve McQueen či Nicolas Winding Refn však (doufejme) patří budoucnost. Jednou z mála potěšujících informací je tak dvojitá nominace pro Írán a Asghara Farhadiho – jedna pro Nadera, druhá pro Simin, když už se rozcházejí… (nejlepší cizojazyčný film a nejlepší původní scénář). A z mého omezeného osobního písečku i úspěch eskapismu non plus ultra, Hazanaviciusova Umělce.
Co ho odlišuje od ostatních notorických útěkářů? No přece to, že svůj „zlatý věk“ dokáže ironicky a inteligentně reflektovat neobvyklou formou i vyváženou stylizací (jsem zvědav, jak si s podobným úkolem poradil vůbec nejčernější kůň oscarového dostihu – Martin Scorsese a jeho regres do celuloidového pravěku Hugo). Teď jde o to, zda zrovna takové věci vůbec chce/může akademie mezi vší tou okrasnou duchovní kosodřevinou docenit.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
