Pašeráci na kolech. Když cyklisté pracovali ve službách Pabla Escobara

Pablo Escobar
Pablo Escobar

V osmdesátých letech rozpoutal Pablo Escobar teror, který otřásl celou Kolumbií. Na chodu jeho impéria se podílel obrovský počet lidí, překvapit ale může, že mezi nimi byli i cyklisté. Někteří pašovali drogy do Spojených států a Evropy, jiní dokonce plánovali bombové útoky na státní instituce. Escobarovo impérium prorostlo sportem milovaným celou Kolumbií.

Na svahy horského kolosu začínají dopadat první paprsky slunce. Je brzké lednové ráno roku 1958 a Alto de Minas se pomalu probouzí k životu. Dnešek ale není jen tak ledajakým dnem – odbylo teprve šest hodin a policisté už dole v údolí uzavírají silnici. Kdo se sem nedostal dříve, má smůlu a nebude svědkem podívané, o které si místní povídají celé týdny. A vlastně nejen místní. Avizovaný příjezd cyklistických šampionů Fausta Coppiho a Huga Kobleta zrychlil tep všem Kolumbijcům.

Na klikatou silnici šplhající se až do výšky téměř 2 500 metrů nad mořem se vydala i dvojice chlapců, kteří také nelitovali časného přivstání. Ten starší, desetiletý, šlape do pedálů a pot z něj jen lije. Aby ne. Kromě vlastní váhy totiž na řidítkách veze svého o dva roky mladšího bratra Pabla, který mu hlásí překážky na hrbolaté silnici. Na kole přijeli z třicet kilometrů vzdáleného Medellínu a jsou zvědaví, zda jejich oblíbenec Ramón Hoyos porazí slavné hvězdy.

Co se tu v příštích hodinách odehraje, změní život všem zúčastněným. Hoyos skutečně překoná obávanou horu jako první, zatímco jeho soupeři vzdávají – Coppi se drží nejdéle, nakonec se ale i on zhroutí z kola (později jedna z divaček popíše, že „jeho obličej zezelenal a rozpukané rty byly najednou žluté“). Kolumbie mohla začít slavit první velké vítězství nad evropskými šampiony ve svém národním sportu. A dva kluci stojící na kraji silnice? Roberto a Pablo Escobarovi cyklistice zcela propadli.

Když se v odpoledním horku spustili o tisíc výškových metrů níže a vydali se do ulic Medellínu, oba už mysleli na tu samou věc. Novým Hoyosem se člověk nestane jen tak. Roberto se proto pouští do stále delších jízd a v kopcích, na které je Kolumbie nejbohatší zemí na světě, posiluje své svaly. I Pablo brzy opustí místo na bratrových řidítkách a doprovází staršího sourozence už na vlastním stroji. Kola jim pomohou i k první práci. Rozváží zeleninu do elegantních domů ve čtvrti El Poblado.

Poté se však jejich cesty rozdělí. Roberto měl více talentu a snad i píle, díky níž se skrz mládežnické kategorie dostával stále výše až do seniorského pelotonu. Jako každý pořádný cyklista si také  vysloužil svou vlastní přezdívku. „Jezdce, který právě dorazil, nedokážeme rozpoznat. Je celý hnědý jako medvěd,“ slyšeli posluchači rozhlasového přenosu z jednoho propršeného závodu. Přezdívka Medvídek („Osito“) zůstala Robertu Escobarovi dodnes.

A mladší ze sourozenců? Ten začal šplhat do jiných kopců než těch, které na kolumbijském území vytváří tři větve andské náhorní plošiny. Cyklistika ale hrála důležitou roli i v životě Pabla Escobara. Zprvu začal vybírat sázky na domácí závody Vuelta a Colombia či Clásico RCN, později si otevřel obchod s cyklistickými potřebami. Na jeho provoz si vydělával tím, že spolu s bratrancem Gustavem Gaviriou kradli náhrobní kameny ze hřbitovů, za něž získávali nové přehazovačky, rámy nebo řidítka.

To všechno byl jen předvoj toho, co teprve mělo přijít. Nejdříve je ale třeba pochopit, jak důležitou úlohu má cyklistika v životech Kolumbijců.

Cyklistické delirium

Říká se, že ekonomickou situaci země poznáme nejlépe pohledem na její silnice. Pokud na nich jezdí proudy zavedených automobilových a motocyklových značek, jsme zjevně v poměrně stabilní a bohaté zemi. Prašné silnice s povozy vysílají opačný signál. Z rozvojových států si odvezete ještě úplně jiný zážitek. Potkáváte muly vedle dvoulitrových motorek, vozíky stlučené z dřevěných prken se míjejí s džípy a nejnovějšími SUV s neprůstřelnými skly.

V Kolumbii k tomu musíme přidat ještě jeden dopravní prostředek. Jízdní kola zůstávají i ve věku roboty řízených strojů maximálně důležitými pomocníky. Význam cyklistiky tu nelze přecenit. Když se v polovině minulého století uskutečnil první ročník závodu Vuelta a Colombia, sledovaly jej miliony Kolumbijců díky novinovým článkům a rozhlasu. Z nich se lidé dozvídali nejen o heroických výkonech vítězného Efraína „Zipy“ Forera, ale také o tom, jak vypadá život a krajina v jiných částech země.

Cyklisté urazili během závodu na dva tisíce kilometrů a dostali se do míst, o nichž se prostým obyvatelům ani nesnilo. Říci, že se v silně katolické zemi cyklistika stala dalším náboženstvím a bolest jezdců šplhajících do neuvěřitelných výšek splynula s utrpením biblických světců, není žádnou nadsázkou. Naopak jde o střízlivé shrnutí kolumbijské cyklistické horečky, kterou v roce 1955 velmi trefně popsal nikdo jiný než spisovatel a také sportovní novinář Gabriel García Márquez.

Když mu v redakci listu El Espectador uložili, aby posílal pravidelné zprávy z dalšího ročníku kolumbijské Vuelty, všiml si, do jakého transu se země po dobu jejího trvání dostává. „Jakmile závodníci dojedou do cíle etapy, lidé se vyvalí do ulic a jsou jako smyslů zbavení,“ napsal budoucí nositel Nobelovy ceny o Kolumbijcích, kteří v barech poslouchali průběh závodu z rádiového přijímače a nyní se na svých kolech také vydali do kopců.

Márquez jejich nadšení označil za nemoc a bláznivé delirium. Mluvil ovšem také sám o sobě, vždyť to byl koneckonců právě Márquez, kdo napsal biografii národního idolu a hrdiny bratrů Escobarových Ramóna Hoyose. „V mnoha chudých domech v Antioquii (regionu s hlavním městem Medellín, pozn. aut.) naleznete na stěně vedle obrázku světce také Hoyosovu fotografii, kterou si lidé vystřihli ze stránek novin,“ líčí v knize Márquez.

Cyklisté závodili v době státních krizí, převratů, přírodních katastrof i ozbrojených konfliktů. V údolí projížděli kolem vojáků v uniformách, na vršku už je ale povzbuzovali povstalci z FARC či M-19, kteří také nebyli imunní vůči horečce a jejich komuniké nezřídka obsahovala gratulace vítězným závodníkům. Bylo by proto zvláštní, kdyby i drogový byznys neměl s cyklistikou co do činění. Tím spíš, když nejmocnější narkobaron byl její fanoušek a bratr úspěšného závodníka.

Medvídkova kola

Vysoko v medellínských kopcích dnes pořád stojí opuštěný betonový ovál obklopený drátěným plotem. Kdysi se na tomto velodromu proháněli nejlepší kolumbijští cyklisté a měřili síly ve sprintu na 1 kilometr, stíhačkách nebo závodech dvojic. Slavné dny, kdy si tu diváci mohli s vítězi připíjet francouzským šampaňským, jsou ale dávno pryč. Mezi jednotlivými betonovými kvádry vyrůstá tráva, a kdo by se chtěl po povrchu projet, zřejmě by na kluzké a mazlavé ploše daleko nedojel.

Nebyl to přitom žádný obyčejný velodrom. Pro své soukromé potěšení si jej totiž nechal postavit Pablo Escobar, který zde hostil politickou, společenskou a ovšemže i kriminální elitu. Mnohá rozhodnutí, která posléze ovlivnila život v celé Kolumbii, padla na ochozech dnes rozpadajícího se areálu. Řešily se zde i nové distribuční cesty pro tuny a tuny kokainu, na něž netrpělivě čekali zákazníci ve Spojených státech. Snad právě tady někdo z přítomných přišel s nápadem využít cyklisty.

Cesty obou bratrů se tím znovu propojily. V roce 1975 se Roberto přestěhoval do Manizales, které leží jen pár desítek kilometrů od místa, kde spolu kdysi sledovali cyklistické hvězdy. Jeho aktivní kariéra už skončila, nyní nastal čas vrhnout se na trénování. Založil proto nový tým a spolu s ním i továrnu na výrobu jízdních kol. Roberto se staral o obě organizace nesoucí jeho adoptované jméno. Vznikla Medvídkova kola neboli Bicicletas Ositto (druhé „t“ bylo přidáno proto, aby název zněl slavnostněji).

Ve stejném roce si mladší z bratrů poprvé uvědomil možnosti obchodu s drogami a pustil se do prvních menších operací. Do konce sedmé dekády postupně vybudoval síť kontaktů, zničil možné rivaly a založil distribuční cesty do amerického Miami. Zbýval jediný problém – jak naložit s bohatstvím, které jeho obchody vynášely. Bicicletas Ositto se staly jednou z organizací, do nichž tekly špinavé peníze, aby se posléze znovu objevily jako zcela legální a pracně vydělané.

Jejich logo se brzy nedalo přehlédnout. Malá továrna z provinčního Manizales, která byla podle pamětníků spíše nuznou cyklodílnou, najednou sponzorovala reprezentaci a stejnojmenný tým vyhrával nejdůležitější závody. Cyklistika navíc nebyla jediným sportem, do něhož tekly Escobarovy peníze. Šlo především o fotbal a také o jeho druhou lásku – motorismus. V barvách Bicicletas Ositto se Kolumbijci dokonce objevili na závodech Daytona 500, které patří do americké série Nascar.

U Escobara se inspiroval i další z členů medellínského kartelu. José Gonzalo Gacha zbohatl na obchodu se smaragdy, postupně ale také on porozuměl výhodám, které skýtalo pašování kokainu. I jeho peníze poté koncem 70. let začaly proudit do cyklistiky. Gachův tým Perfumería Yaneth měl dokonce úspěchy v zahraničí a alespoň v něčem tak tento nesmírně krutý, až sadistický narkobaron se zálibou v kloboucích svého kolegu předstihl.

Ve službách narkobaronů

Praní špinavých peněz bylo ale pouze jedním z vícero důvodů pro existenci Bicicletas Ositto. Escobar využíval závodníků také k posílení vlastních politických šancí. Cyklisté na šortkách nosili nápis „Pablo Escobar Renovación Liberal“ – název strany, za niž byl po krátkou dobu členem Kongresu. Stali se tak součástí kampaně, v níž se prezentoval jako jakýsi pouliční Robin Hood. Politický kapitál byl nakonec hlavním ziskem, který provozování týmu přinášelo.

Byla tu ale ještě jedna výhoda, pro kterou dávalo smysl vlastnit cyklistickou stáj. Už v roce 1981 přihlásil Roberto Escobar své jezdce k závodům na Kubě. Ještě více než o dobrý výsledek se však zajímal o to, zda by se na strategicky položeném ostrově nedala zřídit základna pro transport drog do Spojených států. Odtud už nebylo daleko k nápadu udělat pašeráky ze samotných sportovců. Dokonce se to samo přímo nabízelo.

Cyklisté létali po celém světě, především pak do Evropy a USA. Jakožto trénovaní sportovci dobře zvládali fyzickou zátěž a byli též zvyklí na časté cestování a letištní kontroly. K těm navíc nezřídka ani nedocházelo. Elitní cyklisté měli totiž své fanoušky i mezi celníky a policisty, kteří je nechávali nerušeně projít. Pašeráky se nestávali dobrovolně, stačilo ale pohrozit, že by se něco mohlo přihodit jejich rodinám, a většina se vcelku pochopitelně podvolila.

Drogy a velké balíky peněz proudily vzduchem mezi Evropou, Spojenými státy a Kolumbií. Kokain, heroin a další látky cestovaly v břišních dutinách závodníků, zavazadlech nebo byly zabudované do rámů či řídítek jejich kol. Kdo byl chycen, šel do vězení, a ani poté nebyl jeho život v bezpečí. Cyklistu Juana Carlose Castilla zadrželi na medellínském letišti s kufrem plným bílého prášku. Závodník nejsilnějšího kolumbijského týmu Postobón byl po svém propuštění zastřelen neznámým útočníkem.

Jiní cyklisté ani nevěděli, že kontraband převáží, tak jako kolumbijský tým, který v říjnu 1991 přistál na mezinárodním letišti v Římě. Vzápětí jej obklíčili italští policisté. Když přistoupili k prohlídce jejich kol, které si z Kolumbie závodníci přivezli, našli v nich balení kokainu. Nic netušící sportovci byli odsouzeni k pěti letům vězení. Za mřížemi nakonec strávili více než dva roky, načež byli ze země vyhoštěni.

Někteří cyklisté zaujali také vyšší místa v Escobarově impériu. Alfonso Flórez byl v roce 1983 kapitánem prvního kolumbijského týmu na Tour de France. Po konci své kariéry začal pracovat pro medellínský kartel a mimo jiné se staral o provoz zmiňovaného velodromu. Jednoho z nejlepších kolumbijských cyklistů všech dob zastřelili Escobarovi zabijáci v dubnu 1992. Flórezovi prý zlomila vaz milostná aféra se ženou jednoho z gangsterů.

Do ještě vyšších pater vystoupal Gonzalo „Chalo“ Marín, který v 70. letech dvakrát málem vyhrál domácí Vueltu a jako jeden z prvních uspěl i na evropských závodech. Za jaký tým jezdil? Ovšemže i on vozil červený dres se žlutými rukávy a logem Bicicletas Ositto. Marín byl hlavní hvězdou týmu a předním závodníkem doby. Svých kontaktů využil i poté, co už silnice opustil. I díky tomu, že se jeden z jeho bratranců stal Escobarovým švagrem, patřil do užšího kruhu důvěrníků.

V ranních hodinách šestého prosince 1989 vybuchl před budovou kolumbijské tajné policie minibus naplněný pěti sty kilogramy výbušnin. Časovač byl nastavený tak, aby došlo k explozi po příchodu šéfa úřadu Miguela Mazy Márqueze, kterého se narkobaronům nedařilo dostat pod kontrolu. Márquez ale ten den do práce nešel, což mu zachránilo život. 104 jeho spolupracovníků už takové štěstí nemělo. Vyšetřování došlo v roce 1993 k závěru, že hlavním organizátorem útoku byl právě Marín.

Ten už ale v tu dobu byl tři roky po smrti. Na rozdíl od jeho někdejších sportovních kolegů jej nezabili sicariové v Escobarových službách, nýbrž jeho nepřátelé. Marína našli uškrceného v kadeřnictví a jeho tělo vykazovalo zřetelné známky mučení. U mrtvoly se našla jen značka organizace Los Pepes, kterou založili Escobarovi odpůrci. Má se za to, že za vraždami Marína a jiných lidí blízkých Escobarovi stály pravicové milice, americká protidrogová agentura DEA a kolumbijské policejní síly.

Krvavé rány

Escobara zastřelili v prosinci roku 1993 kolumbijští policisté. V tu dobu už kolem sebe měl poslední věrné. Jeho bratr se raději vzdal a nastoupil do vězení, ani tam však nebyl v bezpečí. Když otvíral ve své cele poštovní balíček, vybuchla mu zásilka v rukou a nastražená bomba mu vážně poškodila zrak. Roberto Escobar ztratil také sluch v pravém uchu a zbytek svého trestu si odpykal ve hlídaném nemocničním pokoji, kde na svou někdejší slávu mohl vzpomínat leda tak v sedle rotopedu.

Metody, které se svým bratrem zavedli, ale s jejich smrtí, respektive uvězněním neskončily. Jen je převzali jiní. Během června 2001 zadrželi celníci na letišti El Dorado v Bogotě dva pašeráky. Nejprve přes kontrolu neprošel Gustavo Wilches, kterému se v roce 1990 podařil vzácný double, když vyhrál oba nejslavnější kolumbijské závody. V jeho útrobách se skrývalo čtyřicet kapslí s heroinem, s nimiž se pokoušel odletět do Mexika.

O dva týdny později se v novinách objevilo jméno dalšího cyklisty. Rafael Antonio Tolosa chtěl přes Kostariku zamířit do New Yorku, místo toho ze sebe na zdravotnické klinice pod dohledem policie dostal 125 ampulí heroinu a v jeho zavazadle se navíc našly smaragdy v ceně padesáti tisíc dolarů. Tolosa byl podobně jako zavražděný Flórez jedním z prvních jezdců, kteří se kdysi v kolumbijských barvách ukázali na Tour de France.

Došlo i k únosům známých závodníků, které měly za cíl získat peníze a vyvolat paniku ve společnosti. Když ale zmizel nejslavnější kolumbijský cyklista všech dob Luis „Lucho“ Herrera, zadělali si únosci na velké potíže. Veřejnost si proti sobě tak popudili, že jej raději po dvou dnech pustili zpět na svobodu. Ještě předtím ale musel Herrera věznitelům vyprávět o svých triumfech. Velmi plachý muž později přiznal, že mluvení o sobě pro něj bylo větším traumatem než samotný únos.

Po celé Kolumbii milovaný „Lucho“ se vždy raději vyjadřoval svými výkony na kole. V červenci 1985 sledovali jeho krajané každý moment tehdejší Tour de France a hnali svého oblíbence přes Alpy a Pyreneje. Nejdůležitější moment celého závodu ale nepřišel v horských průsmycích, nýbrž v nížině u města Saint-Étienne. Herrera byl ve vedení, když mu pět kilometrů před cílem podklouzlo kolo. Při pádu si roztrhl čelo a loket, byl ale schopen etapu dokončit a v cíli zvednout ruce nad hlavu.

Přesně o toto gesto šlo. Fotografie, na níž tiše stojí na pódiu, ruce má od těla a po tváři mu stékají potůčky krve, obletěla svět. V Kolumbii na sebe ovšem Herrerova krev vzala ještě další význam. Z jeho ran krvácela celá země. Všechno kolumbijské utrpení se ten den zobrazilo v Herrerově tváři. Pro silně věřící Kolumbijce se stal mučedníkem. Cyklistika definitivně splynula s náboženstvím.

Dnes se o obrázcích zkrvaveného Herrery píší akademické práce a v ústraní žijící muž, kterému se přezdívalo Malý zahradník, se těší velké úctě. Když tak v září oznámil, že mu byla diagnostikována vážná nemoc, v jeho krajanech jako by cosi odumřelo. Herrera se léčí z rakoviny kůže, kterou si přivodil dlouhodobým pobytem na otevřeném slunci zřejmě ještě v dobách jeho cyklistické kariéry. Dále tak nese utrpení země, které se svým kolem pomohl v době akutní nouze.