Peter Høeg otevírá Dveře

Høeg v Dětech chovatelů slonů opět tematizuje dětství a začátek období dospívání, podobně jako v knize Až nadejde čas z roku 1993. Až nadejde čas je ale dílo velmi zneklidňující, hlavními hrdiny jsou totiž děti, které bojují proti bezmála orwellovskému režimu v jednom z dánských internátů. Všudypřítomná paranoia a boj, který probíhá nejenom proti vedení školy, ale i v nitrech samotných hrdinů, jsou hlavními motivy knihy.

Povaha knihy Děti chovatelů slonů nemůže být odlišnější. Hlavní postavy jsou charakterově podobné, ostatně vypravěč se stejně jako v knize Až nadejde čas jmenuje Peter – jejich příběh je ale jiný. Peter, jeho sestra Tilte a bratr Hans jsou totiž postaveni před situaci, která už svojí podstatou vykazuje znaky klasického skandinávského humoru. Sourozenecké trio jednoho zjistí, že jejich rodiče, tedy otec pastor a matka varhanice, beze stopy zmizeli. Protože už rodiče byli v minulosti vyšetřováni policií, jejich dětem je okamžitě jasné, že musí především zabránit tomu, aby otec s matkou skončili ve vězení – současně se ale oni sami musejí vyhnout polepšovně nebo dětskému domovu, což jsou přesně ta místa, kde by je nejraději viděli sociální pracovníci.

Pátrání po rodičích, které má místy až detektivní charakter, je pak samozřejmě zdrojem celé plejády absurdních a vypointovaných historek, jejichž podoba často koketuje třeba i s magickým realismem, čímž Høeg nepřímo navazuje na svůj debut Představy o dvacátém století. Jestli je v něčem skutečně mistrem, je to ve schopnosti prezentovat podivné a vyšinuté události tak, že vypadají jako běžná součást životů obyčejných lidí.

Peter Høeg |foto: Poul Rasmussen

Kniha má kromě pátrací linie ale minimálně ještě jednu vrstvu. Sourozenecká trojice se totiž společně s nalezením rodičů také usilovně snaží otevřít takzvané Dveře , které jsou pro ně metaforou pro bohatý vnitřní život nebo rozšíření každodenní reality. Nakonec je to právě motiv svobody, který je pro knihu signifikantní.

Svoboda je samozřejmě téma, kterému se Høeg věnuje soustavně, stejně jako motivy dětství, nostalgie a určitých tendencí k útěku do jiných světů. Děti chovatelů slonů ale z jeho bibliografie vystupují právě kvůli unikátnímu humoru, který nikdy není doslovný a předvídatelný, ale naopak vždy překvapuje. Høeg tak, stejně jako Peter, Tilte a Hans, usiluje o otevírání stále nových a nových Dveří. Jeho strategie k dosažení tohoto cíle je přitom úctyhodná – magická formule, kterou svoje Dveře otevírá, spočívá v neustálém pohybu, zakoušení všeho nového a v odporu k ustrnutí na jednom místě.

Peter Høeg – Děti chovatelů slonů (Argo, 2012)