Planeta opic a úsvit lepších blockbusterů
Nástupce překvapivého hitu Zrození planety opic je takřka modelovým příkladem toho, jak má vypadat smysluplný sequel.
Od filmu Ruperta Wyatta se v roce 2011 příliš nečekalo. Restart pozapomenuté a s přibývajícími díly stále obskurnější série Planeta opic se potýkal s produkčními problémy, na poslední chvíli se například dotáčelo více akce. Chyběl mu navíc hvězdný tahoun. Zkrátka, na opice se nesázelo. Jenže Zrození přišlo v mezích možností s chytrou, zábavnou a trikově strhující podívanou, která těžiště sympatií postavila nikoli na lidském protagonistovi, nýbrž na inteligentním lidoopu Caesarovi, tvorovi, který se stane vůdcem osvobozeneckého hnutí „zotročených“ primátů.
S pokračováním už se počítá jako se silným hráčem a je vzrušující pozorovat, s jakou suverenitou si Úsvit planety opic se svou rolí poradil. Jde o film rozvíjející přednosti původního snímku: ještě víc pozornosti se upírá na Caesara, který se pokouší uprostřed lesů poblíž San Francisca vybudovat mírumilovné společenství. Konflikt přichází ve chvíli, kdy se na prahu opičí osady objeví lidští obyvatelé nedaleké městské kolonie, kteří zde hledají poslední šanci, jak odvrátit postupný propad epidemií zdevastované společnosti do barbarské temnoty.
Úsvit planety opic je na i poměry mainstreamových „post-apo“ sci-fi nezvykle bezvýchodnou podívanou. Nedá se říci, že by své sympatie kladl jednoznačně na stranu „ne-lidí“, spíše fascinovaně konfrontuje dvě různé evoluční křivky – vzestup opic a pozvolný pád člověka. Setkání obou skupin kdesi uprostřed přináší dobře známá dilemata: vymezování hranic tolerance, obtížné budování vzájemné důvěry i nebezpečí radikalizace a tyranie.
Střet mezi různými filozofiemi je rozprostřený do obou táborů. V tom lidském na sebe naráží idealismus pacifisty Malcolma (Jason Clarke), který prosazuje mír s opičí komunitou, a paranoidní zoufalství bývalého vojáka Dreyfuse (Gary Oldman). Mezi lidoopy zuří podprahový boj mezi „humanistou“ Caesarem a agresivním diktátorem Kobou (sic!), který lidem nedokáže odpustit laboratorní muka a skrytě pohrdá Caesarovou triádou „rodina – domov – důvěra“. Úsvit zhruba do poloviny buduje naději na křehký smír, ale z hlediska série je celkem pochopitelné, že pointou bude tvrdá deziluze.
Lidstvo v souboji hodnot překvapivě prohrává. Vyčerpané na samu hranu únosnosti pociťuje především úzkost. Caesar zkouší své poddané učit soucitu a úctě k životu, opakovaně ale naráží na nemožnost sladit ideál s realitou boje o přežití. Ačkoli Úsvit nepatří k revolučním snímkům, zaslouží si ocenit za invenční používání filmové řeči, která v případě opic nahrazuje limitovanou schopnost komunikovat. Lidstvo ustupuje do pozadí ještě víc než v prvním díle a mnohé jeho sny a ambice přejímají právě primáti.
Režisér Matt Reeves pracuje na poměry blockbusteru s poměrně netradičními prostředky. Velmi často spoléhá na detaily tváří, které v případě Caesara a spol. odhalují, jak vynalézavě lze dnes využívat digitální technologie (a mimickou genialitu Andyho Serkise). V akčních scénách se spíše než k frenetickému střihu a prudkým změnám perspektivy uchyluje k dlouhým steadicamovým záběrům, někdy dokonce i k statické kameře.
Úsvit planety opic díky tomu působí hmotnějším a rozvážnějším dojmem než většina současných blockbusterů. Akce je tu zároveň ústrojnou součástí celku. Není jí mnoho, ale funguje jako podstatný dějový zlom. Nebýt několika zbytečných vypravěčských neobratností a nepřehledných míst, byl by druhý díl opičí ságy vskutku impozantním filmařským počinem.
Soundtrack Michaela Giacchina Jednoduchost a síla tradice. Orchestrací a animální rytmikou úzce navazuje na hudbu Jerryho Goldsmithe k původnímu snímku z roku 1968, zároveň v něm najdeme zjevné odkazy na slavná díla Johna Williamse a György Ligetiho. Ztišený harmonický leitmotiv spojený s Caesarem postupně vytlačují brutální perkuse a ostré nástupy žesťů, které korespondují s tísnivou atmosférou snímku a narůstající agresivitou konfliktu. Giacchino jako obvykle opatřil jednotlivé skladby humornými názvy (Gorilla Warfare, Close Encounter of the Furred Kind atd.). How Bonobo can you go?
I když je Úsvit prokazatelně větší a výpravnější než laboratorní thriller Zrození planety opic, nejde o samoúčelnou megalomanii vlastní mnoha sequelům. Druhý film prohlubuje potenciál prvního, klade další otázky a do budoucna otevírá vzrušující pole možností. Pokračuje v psaní fiktivní historie nově se formujícího vládnoucího druhu a může se při tom opřít o působivého protagonistu, který je nucen postupně opouštět ideály a přijímat roli osvíceného diktátora.
Úsvit planety opic tak začíná a končí detailem Caesarových očí, jakoby se vše podstatné odehrávalo jen v nich. Kolik současných blockbusterů si může dovolit něco podobného?
Hodnocení: 90 %
Úsvit planety opic (Dawn of the Planet of the Apes)
Matt Reeves, USA, 2014, 130 minut.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.