Planningtorock: Skrze hudbu se učím o sobě samé

Planningtorock
Planningtorock

O dětství Jam Rostron, která vede projekt Planningtorock, jsme až do letoška nevěděli vůbec nic. Její albová novinka Powerhouse nás hybnou elektronikou zavádí do komplikovaného mládí, o kterém jsme mluvili i v tomto rozhovoru. Kromě toho v něm Jam mluví také o otevřené náruči Berlína, kamarádství s The Knife, o jejím „nelineárním osobním přechodu“ i o situaci transgender komunity ve stínu současného společensko-politického dění.

Žiješ v Berlíně už 20 let. Jak ses sem dostala a jak je pro tebe tohle město důležité?

Do Berlína jsem se dostala úplnou náhodou. Byl to můj první výlet mimo Británii a hned mě uchvátil fakt, že zde nikdo neřeší mé sociální postavení, můj přízvuk a podobně. Najednou mi nikdo z mnoha důvodů neházel klacky pod nohy a to mi v mém fungování moc pomohlo. V Berlíně jsem poprvé cítila, že se můžu plně svobodně vyjádřit. Je tu opravdu silná kreativní umělecká komunita, včetně queer umělců. Jsem Berlínu za příležitost volně umělecky růst moc vděčná.

Na novou desku jsme museli čekat čtyři roky. Na čem jsi v tomto období kromě novinky pracovala?

Planningtorock - Powerhouse

Dva roky jsem koncertovala k předchozí řadovce. To není normální způsob života, takže mi vždy chvíli trvá po posledním koncertu, než se zase vrátím k běžnému životu. Pak jsem začala pracovat s choreografem Ianem Kalerem pro jeho představení O.T. ve Vídni. To bylo moc osvěžující, protože jsem pracovala na nosných nápadech někoho jiného, ne na projektu Planningtorock. Teprve po ukončení spolupráce jsem cítila, že nastal čas na novou kapitolu mé vlastní věci.

Když mluvíme o spolupracích, nemůžeme vynechat tvé dlouholeté přátelství s The Knife a především s Olofem Dreijerem. Jak jste se potkali a jak se vaše spolupráce v čase vyvíjí?

Poprvé jsme se potkali ve Stockholmu, když se Karen a Olof přišli podívat na můj koncert, který jsem zde měla s Kevin Blechdom v roce 2004. Zašli za námi po koncertě a od té doby jsme zůstali v kontaktu. Když se Olof přestěhoval do Berlína, tak jsme se s Olofem stali více než přátelé. Bydleli jsme ve stejném baráku, vedli spolu studio, měli společnou většinu přátel. Od té doby jsme spolu udělali spoustu věcí. Začalo to operou The Knife, kde jsme se hezky doplňovali. Já byla fascinována rytmy a vokály, zatímco on byl čistě elektronický producent. V poslední době není naše spolupráce tak intenzivní jako předtím, ale i na novou desku mi přispěl skvělým beatem pro skladbu Much To Touch. Posunul ten track do úplně jiné roviny. Kolaboraci do budoucna nevylučuju, především jsme ale stále velmi dobří přátelé.

Velkým tématem desky se zdá být konfrontování se s minulostí. Jak jsi k těmto tématům dospěla?

Má hudba je způsob, jak prezentuju to, čím žiju. Skrze hudbu se učím o sobě samé. To, čím žiju, se zrcadlí v mé muzice. Letos mi bylo 47 let a já začínám zjišťovat, jak hluboce v mém nitru dodnes působí události a rozhodnutí, které proběhly v mém dětství a dospívání. Že pocházím z dělnického prostředí, nemám vyšší vzdělání, a tudíž bylo velmi komplikované se ve společnosti uchytit. Ano, tahle deska je znovu velmi biografická.

Když už mluvíme o tvém mládí, jaké bylo? Šťastné? Komplikované?

Obojí. Bylo těžké, komplikované, ale přitom v něm byla hromada lásky ze strany mých rodičů. Beru to tak, že řadě potíží přitížil nedostatek finančních zdrojů. Můj otec trpěl bipolární poruchou, ale protože jsme neměli dost peněz na léčbu, všechno se vleklo. Podobně to bylo s mou sestrou, která trpí Aspergerovým syndromem. Celá osmdesátá léta se vědělo, že je s ní něco v nepořádku, ale teprve v roce 1991 se podařila diagnostikovat její choroba. Do všech těch potíží matka začala bojovat s rakovinou ve velmi pokročilém stadiu a i zde se citelně nedostávalo peněz na dostatečnou léčbu. Takže ano, mé dětství bylo těžké, ale vedle toho i prodchnuté láskou a spoustou humoru. 

Velmi hezký vztah k sestře jasně ukazuje video k písničce Beulah Loves Dancing. Kdo je ale osoba skrývající se za vámi na zadním sedadle auta?

(smích) To je naše maminka! Je šíleně stydlivá a snažila se celou dobu vyhýbat kameře. Proto se se sestrou ve videu tolik bavíme a smějeme. Moc jsme si natáčení užily. Ona celou dobu říkala: „Já se schovám tady vzadu a vy si natočte, co potřebujete.“ V jeden moment je ale její tvář na chvilku vidět.

Nové album pracuje v mých očích se zajímavými protiklady: niternými, otevřenými texty a přímočarou, popově silovou muzikou. Měla jsi v plánu s těmito kontrasty pracovat?

Myslím, že jsi to popsal úplně přesně. Děkuju! Chtěla jsem, aby ty příhody byly pravdivé. Aby ten křehký obsah písní poháněla kupředu povznášející, rázná elektronická hudba.

V promo materiálech se píše, že nová deska „je společníkem k přechodnému procesu umělce jako nebinární osoby, který dělá kroky ke vzniku Jam“. Co si mám konkrétně představit pod těmi „kroky k vytvoření Jam“?

Dlouhodobě zkoumám svou gender identitu, kdy v současné době sama sebe hodnotím jako  osobu, která není ani muž, ani žena. Mám queer identitu. Navíc svou cestu nazývám „nelineárním přechodem“. Tím nechci říct, že se ubírám směrem k jednomu nebo druhému pohlaví, ale snažím se porozumět a rozkrýt sebe samu. Přesně o těchto otázkách mluví písničky Transome nebo Jam Of Finland. Ty přesně popisují mé pocity, které v této oblasti prožívám.

Jak to má Jam Rostron se spolupracemi s jinými muzikanty, co pro ni znamená vydávat hudbu na labelu DFA, jak se změnil její vztah k rodnému městu a jak se podle ní v posledních letech podepisují na společensko-politickém dění události typu brexit, MeToo nebo nástup Donalda Trumpa na místo prezidenta Spojených států? Poslechněte si celý rozhovor.