Poslední filmový Potter je protekční dítě

02387642.png
02387642.png

Tak se nám Harry Potter konečně dobelhal do svého filmového finále. Bolelo to – zejména proto, že rozdělení závěrečné knihy Relikvie smrti do dvou snímků mělo smysl jen z marketingového hlediska. Jinak se totiž dvě a půl hodiny plahočení, vyhaslých dialogů a tklivých pohledů do kamery z prvního dílu nedá odůvodnit.

Snad by ještě prošlo vysvětlení, že Relikvie smrti část I měly diváka rozžhavit do běla před velkým finále. Ano, takové vysvětlení by se snad dalo přijmout, kdyby ovšem závěrečný díl ve skutečnosti cokoli grandiózního a dech beroucího nabízel.

Bohužel, pouze se naplňuje stále sílící zdání, že filmová verze knižní ságy J. K. Rowlingové je více méně pietní a velmi drahou ilustrací, ze které postupem času stále mocněji vyzařuje umělé nastavování a s ním související mezery v logice. Argument, že s neznalostí knihy nemá cenu osmidílnou ságu sledovat, neobstojí. Pokud na ploše více než 15 hodin nedokážou filmaři vytvořit funkční iluzi propracovaného a samostatně fungujícího fikčního světa, je přece něco špatně. A v případě Harryho Pottera je těch mezer v iluzi více než zdrávo.

02387645.png

Předně – vůbec není jasné, k čemu mělo sloužit předchozí navozování pocitu napětí a očekávání velkého a temného vyvrcholení, když se v závěrečném díle setkáme jen s jediným příběhovým twistem, navíc pečlivě signalizovaným jinak vskutku pozoruhodnou figurou Severuse Snapea. Vše ostatní dospěje přesně dle očekávání k řídké katarzi, doprovázené vyvanulou slovní omáčkou. Těžko vinit jen Rowlingové předlohu, která zjevně šla poslušně na ruku neutuchajícímu čtenářskému hladu. Poslední Potter nefunguje především jako film, když veškeré napětí a emocionální dopad ředí otrockou doslovností a vizuálními frázemi, které se sice opírají o mohutný rozpočet, ale jen sotva o mohutnou filmařskou odvahu.

Dobře je potterovská poplatnost vidět už z použitého 3D, které je nejen zbytečné, ale kvůli nesmyslně temným scénám vysloveně kontraproduktivní. David Yates si svou silnou chvilku odbyl hned ve svém debutu v čarodějném světě (Fénixův řád), poslední tři díly mají však zřetelně sestupnou tendenci a stále citelněji se uchylují do bezpečí žánrových klišé a k sázení na knižní nostalgii, která má zneutralizovat všechny výtky. Relikvie smrti nabízejí obdivuhodně málo v obdivuhodně velkém měřítku – grandiózní bitvu, v níž se několikrát zableskne z magických hůlek, zloducha, který se unyle plazí po plátně, postavy, které skromně umírají stranou zájmu (máme jich vůbec želet?), ústřední hrdinskou trojku, jejíž pubertální sexuální probouzení je i nadále cudně infantilní a „harlekýnové“.

02387644.png

I když postavy na plátně vyzrály – nejen fyzicky, ale i herecky – filmové zpracování neví, co si s jejich potenciálem počít, jak jim vdechnout vlastní život, jak vyklenout přesvědčivý dramatický oblouk jejich existencí. Úlety do dryjáčnické okultní mystiky, které mají ozřejmit jeden z klíčových momentů série (Potterovu cestu na onen svět), dojem slaboduché mátožnosti jen posilují. Vrcholem bezzubosti je poslední scéna, která se pohybuje na hraně sebeparodie. Nechtěně tematizuje zamrzlost hrdinů v čase i nádech vyčpělé soap opery, kterou se filmová sága proti své vůli ke konci stala.

Ano, Harry Potter je především pohádka a té se naivita promíjí. Co se jí ale prominout nedá, je prostoduché předstírání vážnosti, přehnaná délka a především absentující vnitřní síla a soudržnost filmového vyprávění. Harry Potter prostě spíše než zázračné dítě připomíná rozmazleného protekčního spratka.

02387643.png

Hodnocení: 50 %