Post Tenebras Lux: Tiché světlo světa

Tvůrce, který se díky svým předchozím třem titulům (Japonsko, Bitva na nebesích a Tiché světlo) stal během minulé dekády hvězdou umělecké kinematografie, natáčí filmy těsně spjaté s mexickou realitou a zároveň podivuhodně univerzální. Příběh v nich nehraje zdaleka tak podstatnou roli jako atmosféra, vysoká stylizace se tu často potkává s bezmála dokumentaristickým přístupem. Přes všechny formální či tematické odlišnosti lze v jeho vizuálně uhrančivých filmech vysledovat motivy a atributy, které z nich pomáhají učinit zcela specifická, nenapodobitelná díla: spirituální tón nezřídka odkazující k různým formám náboženských rituálů, pečlivý výběr mysteriózních lokací i bizarních komunit, netradiční pohled na sex a smrt, neobvyklé zapojení autobiografických motivů a inspirací z vlastního dětství, důsledné vedení neherců, mistrovská práce s obrazem, zvukem či sporadicky využívanou (klasickou) hudbou.

Post Tenebras Lux v lecčems tyto tendence odráží, ale představuje v Reygadasově filmografii další vývojový stupeň: nakládání s narativní linií je zde už naprosto svobodné a odpoutané, podřízené pouze rytmům emocí a podvědomí. Autorův „výsměch“ kauzalitě a tradiční srozumitelnosti ale není nijak ostentativní – nemáme tu čest se salónním „lartpourlartismem“, který si nevidí na špičku nosu; mnohem spíš jde o impresionistické vizionářské dílo, které prohlubuje intuici a nabrušuje naše smysly.

Z filmu Post Tenebras Lux |foto: Artcam

Osudy čtyřčlenné rodiny, která se přestěhovala z města na zdánlivě idylický venkov, jsou zde pouze východiskem pro intimní a snovou hru, v níž neplatí časová posloupnost ani další zákonitosti, jež by nám ulehčily orientaci. Přesto jde o snímek, který se silou a evokativností svých obrazů (v nichž absentuje jakákoli hudba) řadí k tomu nejintenzivnějšímu, co nám může současná kinematografie nabídnout. Post Tenebras Lux je spirituální film 2.0, v němž je mystika integrální součástí všednosti, a ve kterém je hypnotický tón díla nesen kombinací realismu a surreálních fantazií.

Zvláštní naléhavost snímku dodává také nebývale osobní rozměr celého projektu (v rolích malých dětí se představují Reygadasovi skuteční potomci, natáčelo se mj. v autorově rodném domě), a samozřejmě především zvolené formální prostředky. Snímek využívající výhradně přirozeného světla je natočen na vertikální formát 4:3, který dává poutavě vyniknout majestátu mexické krajiny, což ale není zdaleka všechno: režisér zároveň konfrontuje oko diváka s obrazem, který má ve všech exteriérových sekvencích rozostřené okraje, čímž umocňuje psychedelický efekt v jádru kontemplativního díla.

z filmu Post Tenebras Lux |foto: oficiální Facebook filmu Post Tenebras Lux

Stejně jako Reygadas ve svém nejnovějším opusu zvláštně kloubí různé druhy emocí, které na nás působí jakoby současně (klid a strach, momentální štěstí i tušení katastrofy), tak i jeho film místy evokuje díla velkých tvůrců, aniž by však kohokoli napodoboval. U fascinující úvodní sekvence si nelze nevzpomenout na Andreje Tarkovského, Alexandra Sokurova nebo třeba argentinského solitéra Lisandra Alonsa; jiné extrémnější výjevy (jejich obsah se nesluší předem prozrazovat) mohou pro změnu připomenout tvorbu Wernera Herzoga či Luise Buňuela – to všechno jsou ale pouze volné asociace, které Reygadasovu unikavému filmu neubírají ani trochu na originalitě.

Podobně i konkrétní odkazy (sexuální emancipace v lóži jménem Duchamp, překvapivé scény s kluky, kteří hrají – stejně jako kdysi sám Reygadas – ragby, název filmu odvozený z Knihy Job i národního motta republiky Chile) dobře zapadají do konceptu, v němž se nepředvídatelně mísí obrazy abstraktní i explicitní.

Z filmu Post Tenebras Lux |foto: Artcam

Post Tenebras Lux (tedy „po temnotě budiž světlo“) je skutečně film z jiného světa, otevřený nekonečnému množství privátních i analytických interpretací. Jeho nedocenitelné kvality ale spočívají především v naprosto osobitém prolnutí bolesti a krásy.

Hodnocení: 90%