Prefuse 73: Ambientní opera bez konce

02329162.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02329162.jpeg

Ambice některých čelních představitelů instrumentálního hip hopu a glitche se na počátku druhé dekády nového milénia začínají upírat k přemýšlivým exkurzím za překvapivé sonické horizonty – osazenstvo enklávy zlámaných beatů a rozbitých samplů jako by najednou dospělo a chtělo celému světu sdělit, že kromě rozpumpované párty není nad orchestr ve vlastní hlavě.

Loňský opus Cosmogramma kalifornského producenta Flying Lotuse byl netušenou poctou jeho jazzovým kořenům a dokladem toho, že tenhle laptopový mág má více než všech pět pohromadě. Podobnou cestou konceptuálního zvukového sochařství se vydal i atlantský Guillermo Scott Herren s novou deskou The Only She Chapters.

Herren coby elektronický producent vzešlý z podhoubí abstraktních hiphopových ozvěn tvoří své beatové koláže již deset let pod slušnou řádkou pseudonymů. Pod tím patrně nejznámějším – Prefuse 73 – mu na konci dubna na objevitelské značce Warp vyšlo zatím nejvýpravnější album. Použít v případě tohoto vrstevnatého díla nadužívané slovo „koncept“ je na místě – všech 18 skladeb se jmény pokaždé začínajícími na „The Only…“ je nutné brát jako jednolitý komorní celek. Alegorie tajuplného ženského principu se odráží nejen v názvu The Only She Chapters – se svými hlasy zde hostují výhradně osoby něžného pohlaví, z nichž se do popředí derou zvučná jména jako gotická abatyše Zola Jesus a nedávno tragicky zesnulá vokalistka Broadcast Trish Keenan, jejíž hlas prosvítá skrz houštinu éterických vrstev ve skladbě The Only Trial of 9000 Sons.

02329161.jpeg

Deska však nestojí na výkonech hostujících dam a stejně tak nelze říci, že určité skladby se zde derou do popředí. The Only She Chapters je zvukový labyrint a posluchač je nucen jím projít od začátku do konce, a to bez záchranné nitě princezny Ariadny. Z beatů typických pro Herrena mnoho nezbylo a z hip hopu snad jen pomalé tempo – zasněná kytara a četná zkreslení procházku po této ambientní zvukové krajině neusnadňují. S hlasy a zpěvem nakládá Herren podobně jako se samply terénních nahrávek – zahaluje je do příbojů syntetických mlh a hypnotických nálad a proniknout na povrch celé této pocitové skládačky je nechává jen zřídka. A patrně sám nejlíp ví proč.

02329159.jpeg

Scott Herren stvořil ambientní operu bez začátku a bez konce, která se svým mnohovrstevnatým vyzněním blíží asi nejvíce právě albu Cosmogramma. Tam, kde Flying Lotus obracel zrak vzhůru a skládal kosmickou odysseu jazzu, se však Herren utápí pohledem v prázdném hledišti divadla z Lynchova filmu Mulholland Drive a lepí vedle sebe kousky hlasů spadané za červené sedačky. Na první poslech chaotická a přeplácaná směs se obrací sama do sebe a nedává se snadno – nejlépe uděláte, uposlechnete-li doporučení jejího autora a „ponecháte veškerá svá očekávání za dveřmi.“ Vy sami byste však do tohoto království bez krále vstoupit rozhodně měli.