Přenastavit společnost kolem sebe. Zemřel kulturní teoretik Mark Fisher

Podle posledních statistik trpí v USA nějakou formou deprese třetina obyvatel a v Británii to je polovina. „Musíme si uvědomit, že duševní zdraví je politický problém,“ těmito slovy zakončoval před lety britský kulturní teoretik, spisovatel a pedagog Mark Fisher článek s titulkem Deprese a ekonomická nejistota pro deník Guardian. Vyvracel tak komentář k rostoucímu počtu sebevražd od labouristického politika Lukea Boziera, který tvrdil opak. Tato teze byla pro Fisherovu práci stěžejní, tvoří jádro knih Ghosts of My Life a Kapitalistický realismus, která vyšla také v českém překladu u nakladatelství Rybka Publishing roku 2010, tedy jenom rok po originálu. Fisher sám už od dospívání trpěl těžkými depresemi. Jako dvacátník se potácel mezi nezaměstnaností, občasnými pracemi a doktorským studiem – všechna jeho nejistota plynula z pocitu vlastní zbytečnosti a neschopnosti zvládat nároky na výkon kladené společností, jak napsal v některém z mnoha textů o depresi. Sám na sobě cítil příznaky „viru“ a věřil, že se vyléčí, jenom když dokáže přenastavit svět kolem sebe.

Mark Fisher se nevyléčil. Autor blogu k-punk, přispěvatel magazínů Wire a New Statesman a bezesporu jeden z nejvýznamnějších intelektuálů současnosti své teorie dál nerozvede v žádné ze svých přednášek nebo esejů. Fisher dobrovolně odešel ze světa ve věku osmačtyřiceti let, a to v pátek 13. ledna. Hudební publicista Simon Reynolds o Fisherově smrti napsal v osobním příspěvku na svém blogu: „Díky jeho psaní mi všechno připadalo smysluplnější. Při čtení mi najížděl adrenalin, byla to závislost.“ Zakladatel labelu Hyperdub Steve Goodman, známý jako producent Kode9, tweetoval, že bez něj by vydavatelství nikdy neexistovalo. Fisher psal vášnivě, poutavě a srozumitelně, jeho texty se nebortily pod tíhou těžkých teoretických výrazů. Školu podle svých slov nenáviděl, nejvíc se prý vzdělával při čtení hudebního časopisu NME, protože v 80. letech jeho stránky plnili samouci, díky kterým se začal zajímat o filosofii a teorii. A časem vyrostl v hudebního publicistu s nejpronikavějšími myšlenkami. „Hudba je významová síť, kde se dají odhalit symptomy neduhů společnosti,“ řekl v rozhovoru pro magazín Crack.

Before Hyperdub was a label its was a webmag inspired by my fav music writers RIP Mark Fisher - without him nothing instead of something

— ø (@kodenine) 14. ledna 2017

Neexistuje žádná alternativa

Když slyšíme zpěvačku Adele hrát z rádia při nákupu v hypermarketu, nemůžeme si být jistí tím, z jaké doby hudba pochází. Jako by vznikla v časovém i estetickém vakuu. Přestože není její tvorba označovaná jako retro, zoufale schází indicie, že byla složená v 21. století. Nemůžeme ani s jistotou určit konkrétní historický moment jejího vzniku, upozorňuje Fisher v předmluvě ke knize Ghosts of My Life. Adele je hudbou pro bezčasí kapitalistického realismu, kdy se práce a život stávají neoddělitelnými. „Kapitál vás pronásleduje i ve vašich snech. Čas ztrácí linearitu, stává se chaotickým a rozkládá se na izolované momenty,“ popisuje v knize Kapitalistický realismus, které se prodaly desetitisíce kusů, což je na publikaci o dopadech systému na duševní zdraví u malého nakladatele Zero Books neuvěřitelný výsledek. „Zpravidla přecházíte z jednoho krátkodobého úvazku za druhým, aniž byste si byli schopni plánovat jakoukoliv budoucnost,“ píše o kousek dál taky o vlastní zkušenosti.

Svůj stěžejní pojem, který stojí i v názvu zmiňované knihy, si vypůjčil od skupiny německých popartových umělců ze 60. let. Popisuje všeobjímající atmosféru, která ovlivňuje kulturu, organizaci práce a vzdělávání: „Působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“ Kapitalistický realismus nahradil dosavadní sociální konsenzus v polovině osmdesátých let, kdy byla potlačena jedna z největších stávek horníků. Podle Fisherových slov se „doktrína Margaret Thatcher, že neexistuje žádná alternativa, stala brutálním sebenaplňujícím proroctvím“. Tehdy v britských klubech a později i hitparádách hrál temný post-punk, který později nahradil elektronický rave, drum and bass a jungle – vzrušující hudební žánry, o nichž Fisher okouzlený kyberpunkem nadšeně psal. Jenže s blížícím se koncem tisíciletí se vývoj zasekl, místo vzhlížení k budoucnosti se začali hudebníci dívat zpět do minulosti a nastal konec dějin, nejenom těch hudebních. Podle Fishera se kořeny kapitalistického realismu zapustily ve společnosti dostatečně hluboko. Dávalo to tušit, „že konec už přišel, že budoucnost nám může nabídnout už jen opakování a variace jednoho a téhož. Je možné, že už nás nečekají žádná překvapení, žádný nový ‚šok moderny‘?“

Mark Fisher (Ghosts of My Life, Capitalist Realism)|foto: Barbora Linková

Jsme nuceni žít stále v minulosti

Myšlenky z Kapitalistického realismu, tedy teorie o všudypřítomnosti kapitálu nejenom v kultuře, ale i v naší vlastní psychice a imaginaci, se odráží v souborné knize esejů Ghosts of My Life, s podtitulem Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures. Hned v první kapitole předkládá tezi o ztrátě budoucnosti a zakonzervování času. „Zažíváme od přelomu milénia pocit repetice a zablokovaného času a jsme stále nuceni žít v minulosti.“ 21. století je podle něj navzdory očekáváním futurologů jenom 20. století na obrazovkách s HD rozlišením a minulost distribuovaná pomocí vysokorychlostního internetu.

Příznaky tohoto stavu spatřuje Fisher nejzřetelněji v populární hudbě a nabízí myšlenkový experiment: představte si hudbu z roku 1994, třeba jungle, v roce 1974. Zněla by jako něco, kvůli čemu je nutné změnit definici samotné hudby a způsob přemýšlení o ní. Naproti tomu hudba z roku 2014 by o dvacet let dříve jenom těžko vzbudila jakékoliv pozdvižení. Žijeme v kulturním zombie světě, ve kterém kvůli revivalům a comebackům nemůže nic zemřít a vše se může kdykoliv vrátit zpátky, třeba i v podobě hologramů. Myšlenku rozpracoval publicista a Fisherův kolega Simon Reynolds ve vlivné knize Retromania.

Mark Fisher gave me one of my first print interviews, in @thewiremagazine, and was a real gent. I loved immersing myself in his writing. RIP

— Forest Swords (@ForestSwords) 14. ledna 2017

Podle Fishera ale nemizí jenom budoucnost, ale i celkový koncept narativního a lineárního času. Zatímco lidé v šedesátých nebo sedmdesátých letech byli zvyklí vnímat čas prostřednictvím hudebních mezníků a pamatovali si, v čem byla hudba v roce 1975 odlišná od hudby z roku 1972, dnes nic takového není možné. Plynutí času nám ukazuje vývoj technologií, ty ale, na rozdíl od syntezátorů nebo samplerů, už nemění to, jak hudba ve skutečnosti zní – mění jenom způsob její distribuce. Paralelu této absenci času nachází Fisher v absenci konkrétního místa kapitalistického realismu, tedy v letištích, obchodních domech a všech globalizovaných prostorech, které vypadají všude na světě stejně.

Proč ale dochází k postupnému mizení budoucnosti? Simon Reynolds v knize Retromania klade začátek konce budoucnosti do okamžiku masivního rozšíření internetu, díky kterému má kdokoliv přístup k jakýmkoliv kulturním artefaktům minulosti. Fisher jde ale ještě dál. Zakonzervování a zpomalení kultury je podle něj reakcí na zrychlení každodenního života a na demontáž sociálního státu. Lidé chtějí v nejistém kapitalistickém realismu alespoň jistotu zamrzlé hudby, kterou už dávno znají. Rostoucí nájmy zároveň neumožňují nejmladší generaci soustředit se na tvorbu – podobné důsledky má navíc i postupný zánik veřejných uměleckých škol ve Velké Británii, ze kterých v minulosti vyšla celá řada kapel, od The Rolling Stones přes The Who až k velké části post-punkových skupin.

Reakcí na mizení budoucnosti i jakékoliv naděje na budoucnost je podle Fishera deprese, melancholie a touha po něčem, o čem víme, že už nikdy nepřijde. Pro tento koncept si Fisher vypůjčil derridovský termín hauntologie a začal jej aplikovat na celou vlnu elektronických projektů pracujících s myšlenkou „budoucnosti, která už nikdy nebude taková, jako bývala“. Fisher tímhle termínem zastřešuje celou řadu producentů v čele s Burialem a jeho touhou po pokračování utopistické budoucnosti, ve kterou doufali návštěvníci rave parties v devadesátých letech.

Pesimistická, ale ne negativní

Název knihy Ghosts of My Life, který pochází z písně Ghosts britské new waveové skupiny Japan, ale zdůrazňuje i Fisherův osobní pohled a právě ten je nejlépe vyjádřený v přelomové kapitole o Joy Division. Fisher v kapele vedené Ianem Curtisem vidí skupinu, které se v minulosti nejlépe podařilo předpovědět naši současnost, tedy dobu odehrávající se v časovém vakuu, bez možností jakékoliv alternativy ke kapitalismu, dobu, ve které jsou jakékoliv záchranné sítě zničené a neoliberalismus je vnímán jako jediná možnost reality. Mark Fisher se zároveň s Curtisem mohl ztotožnit. Není divu, že jeho kapela vydala první album Unknown Pleasures v roce 1979, kdy nastoupila Margaret Thatcher a se svou politikou začala sociální stát rozebírat na malé částečky. Zárodky Curtisova duševního stavu totiž neležely v traumatickém dětství nebo v nešťastné lásce, ale v pocitu, že člověk nikdy nemůže zapadnout do společnosti, která po něm vyžaduje odložení celého života do rukou kapitalismu.

„Platíme za léky systému, kvůli kterému jsme onemocněli,“ popisoval Mark Fisher paradox kapitalistického realismu. Jeho teorie byla negativní, ale ne pesimistická, jak ji často obhajoval. I když to nebylo jednoduché, Fisher se svědomitě snažil naději hledat, pro sebe i ostatní. „Dlouhou, hlubokou noc konce dějin je třeba chápat jako obrovskou příležitost. Samotná tísnivá všudypřítomnost kapitalistického realismu v nás může vzbuzovat naději, že dokonce i jen slabé záblesky politické a ekonomické alternativy mohou mít ty nejzávažnější dopady,“ píše v Kapitalistickém realismu. Nejčastěji se pro naději a alternativy vydával do sonických prostorů, kde se skrývala kolektivní euforie tanečního parketu, ale i kritická reflexe společenských událostí. To je jedna z myšlenek, kterou nás Fisher s důsledností učil a která inspirovala celou novou generaci hudebních publicistů – nepřemýšlet o hudbě jako o něčem izolovaném, odpoutaném od skutečného světa, ale spíš ji chápat jako jeho zrcadlo. Minulý podzim vyšla kniha Post-punk Then and Now u nakladatelství Repeater Books, kterou Fisher editoval. A nedávno mu vyšel knižní esej The Weird and The Eerie o hororových příbězích 20. století. Člověk se ale nemůže ubránit myšlence, že v nastávající době lemované trumpismem a post-brexitovou atmosférou by byl jeho hlas ještě potřebnější než kdykoliv předtím. Jak totiž Fisher napsal v závěru své nejslavnější knihy: „Situace, v níž se nemůže stát nic, se ze dne na den může změnit v situaci, kdy bude zase možné cokoliv.“

Mark Fisher is an inspiration and I don't want to believe it. RIP.

— Holly Herndon (@hollyherndon) 14. ledna 2017