Nejlepší filmy roku 2024 podle Radia Wave: Čas žít, čas umírat
Aby se člověk cítil naživu, musí sem tam trochu umřít – to nás naučil filmový rok 2024. Vyzkoušeli jsme letos všechno možné. Vysílání s ďáblem, hovory s Trumpem, hledání sebe sama s Libuší Jarcovjákovou, sběr gruzínských ostružin, pečení íránského dortu, plaché indické úsměvy i melancholické toulky zapomenutým Istanbulem. Možná jsme o rok blíž smrti, ale zase si víc umíme užívat života. Občas.
1. Umírání (Sterben, r. Matthias Glasner)
Tříhodinový německý film o umírání a rodinné mizérii – to zní zrůdně. Na setkání s pronikavou a nekompromisně dirigovanou partiturou Matthiase Glasnera vás ale stejně nic nepřipraví. Je to snímek, který umí diváka natolik vykoupat v ponurosti a beznaději, až ho tím očistí. Dílo, které je sice plné existenční tíže, ale i těžko popsatelné ironie a scén, v nichž se režijní talent Glasnera projevuje v brutálně syrové múzičnosti, která upomene nejvíc na pozapomenuté časy samorostlého severského hnutí Dogma 95. Precizní anamnéza, studie odcizení, rozkladu osobnosti, tvůrčích depresí, ale i ostrůvků pracně vybojovaného klidu a harmonie uprostřed všudypřítomné disharmonie. Glasnerův hluboce osobní snímek o tom, jak krásné občas je cítit se naživu, i když to bolí, má vzácný dar odemykat třinácté komnaty.
2. Mosty (Passage, r. Levan Akin)
Úchvatný čtvrtý snímek švédsko-gruzínského režiséra Levana Akina (Dokud se tančí) je empatickým, emocionálně strhujícím příběhem o hledání respektu, sounáležitosti a odpuštění, ale také skvostně nasnímaným milostným dopisem o gruzínské/turecké kultuře a istanbulské LGBTQ+ komunitě. Chytré, nenucené podobenství tolerance invenčně pracuje s tradicí neorealismu a vyobrazuje své hrdiny i město v poutavých fragmentech a zvláštním rytmu, jako by šlo o improvizovaný, a přece plně kontrolovaný tanec. Nesentimentální, přesto hluboce jímavý „buddy movie“ o nečekaném přátelství a přijímání rozdílů nám připomíná, že každá lidská bytost si zaslouží lásku, důstojnost i bezpečí. A že mosty – mezi rozličnými kulturami, generacemi i gendery, mezi minulostí a přítomností i tradicí a modernitou – se nepálí, ale především staví.
3. Ještě nejsem, kým chci být (r. Klára Tasovská)
Konečně se v rámci čelistního žebříčku český film vyhrabal ze zvláštních uznání a vystoupal rovnou do top tři. Dokumentární autoportrét fotografky Libuše Jarcovjákové v režii Kláry Tasovské sleduje toulání jedné neklidné duše, která hledá svoje doma v normalizačním mouru, v barvách dálného východu a v široké veřejnosti neviditelných subkulturách. Film pozoruhodný nejen jako silný příběh a shluk v domácí kinematografii zřídka reflektovaných témat, ale taky jako přístupný formální experiment. Série fotek, precizní střih, atmosféricky vemlouvavý soundtrack a zvuková dramaturgie jemná jako pavučinka se složily do filmu, ve svojí jednoduchosti a čistotě chytrého, nádherného a dojemného.
4. Můj oblíbený dort (Keyke mahboobe man, r. Maryam Moghadam, Behtash Sanaeeha)
Důchodkyně Mahin už nemá moc věcí, které by rozptýlily její samotu. Jednou za čas se sejde se svými vrstevnicemi, zahrají si karty a proberou seznamy nemocí. Ale pak se rozhodne vyrazit aktivně za štěstím. V jídelně pro seniory potkává sympatického taxikáře, který knírem, šarmem a nenucenými úsměvy připomíná Karla Šípa. A nechá se jím odvézt domů. Snímek navazuje na tradici nenápadné íránské kinematografie, jejíž vrcholní tvůrci umějí obyčejné scény jízdy autem či pobytu postav ve stísněných prostorách proměnit v dotek čehosi nevšedního a přitom mimoděk komentovat represi tamního režimu. Můj oblíbený dort je nejen romancí v pozdním věku, něžným, v jádru tragickým dílem, které strhne hereckými výkony, nenucenou režií, pečlivým scénářem a momenty ryzí, byť střídmé komedie. Je to také film, který ze všech letošních titulů nejelegantněji spojuje osobní drama s politickým přesahem.
5. Zimní prázdniny (The Holdovers, r. Alexander Payne)
Alexander Payne natočil pozoruhodně bezbolestný feel-good o skupince osamocených duší, které jsou zapomenuté kdesi v čase 70. let a prostoru studeného, zasněženého kampusu. Limbo několika hrdinů, kteří na cosi čekají a cítí se nepochopení a ponechaní napospas jeden druhému, se mění v nečekaně živou interakci. Filmy o nacházení blízkosti tam, kde to nečekáme, mohou působit jako umělé žánrové cetky, ne však Zimní prázdniny. Navzdory vzhledu hlavního hrdiny, kterého fantasticky, s patřičným pedantismem a tušeným rybím zápachem, vysekl Paul Giamatti, hledí divákovi tenhle film pevně do očí a mluví k němu srozumitelně, ale nikoli banálně. Stokrát viděná témata bolesti, ztráty a neschopnosti komunikovat i vztah náhradního otce a syna vyznívají v Paynově podání nebývale životně, svěže, hladivá melancholie filmu není vyumělkovaná. Zůstat po škole přes Vánoce ještě nikdy nepřineslo tolik dojetí a radosti.
6. Prostě holky (Girls Will Be Girls, r. Shuchi Talati)
Indická kinematografie zažila skvělý rok: vedle canneské senzace Záblesky naděje se dostaly do centra pozornosti i další pozoruhodné příběhy indických žen (např. podvratný policejní procedurál Santosh nebo queer romance Nestyda). Nás ale nejvíc dostal debut talentované režisérky Shuchi Talati s názvem Prostě holky: výtečný dvojitý coming-of-age, který s ohromujícím citem pro detail zpřítomňuje euforii i diskomfort romantického dospívání, navíc s patřičnými rodinnými a společenskými přesahy. Tonálně mistrně zvládnutý snímek díky kombinaci něžně intimního vyprávění, komplexních postav a taktilní kamery ladně zachycuje zvláštní napětí a trapno sexuálního zrání, aniž by kdy upadl do doslovnosti. Výjimečný film, který navzdory explicitním výzvám života pochopil, v čem spočívá síla nevyřčeného: kolik toho o světě říká důraz upřeného pohledu, záchvěv ve tváři, unikavý pohyb prstů, kouzlo potlačeného úsměvu.
7. The Apprentice – Příběh Trumpa (r. Ali Abbasi)
Bylo by snadné odsoudit The Apprentice předem jako agitku, jež měla poškodit Donalda Trumpa před volbami – jméno režiséra ale dávalo od počátku záruku, že nepůjde o lacinou senzacechtivou karikaturu. Ali Abbasi mohl zkusit alegorii o všední monstróznosti jako ve svém přelomovém druhém snímku Tina a Vore nebo temný syrový thriller jako v následném Zlatém pavoukovi. The Apprentice je ale nakonec hlavně o přerodu mladého ambiciózního Trumpa v sociopata, který symbolicky překoná oba dva své otce: biologického i toho duchovního (bezskrupulózního právníka Roye Cohna). Snímek má neskutečný drajv podobný nejlepším kouskům Martina Scorseseho – trochu Vlk z Wall Street, ale jako kdyby byl natočený v 70. a 80. letech. Nesmazatelně se zapíše do paměti hereckými výkony, které jdou daleko za hranici běžného vtělení. Zatímco znamenitý Sebastian Stan do Trumpa postupně strhujícím způsobem dorůstá, Jeremy Strong coby Cohn je od počátku dokonale vyšinutý a pohlcený sám sebou.
8. Kos v ostružiní (Blackbird Blackbird Blackberry, r. Elene Naveriani)
Osmačtyřicetiletá prodavačka Etero se straní lidí, jako by už svým výrazným obočím a sveřepým výrazem byla odsouzena k životu v ústraní. Pak ale při sběru ostružin spatří kosa, na něhož se zahledí s takovým zájmem, až se zřítí ze svahu. A brzy nato do hrdinčina krámku přijede doplnit zboží závozník, s nímž přijde Etero o panenství. Režisérka Elene Naveriani pojala tento netradiční příběh o pozdní první lásce jako čistou, až kaurismäkiovsky stoickou romanci, která se však na rozdíl od příběhů finského tvůrce neodehrává ve stylizovaném bezčasí, ale v konkrétní gruzínské vesnici – ve světě hašteřivých matek, klevet a předsudků. Svérázná protagonistka hrdě žije mimo tyto stereotypy, není outsiderem, ale jedinou z postav, která tu má svou důstojnost. Což nijak neumenšuje emoční napojení na nové prožitky, které právě zpracovává. Mlčenlivý citový knockout.
9. Rebel Ridge (r. Jeremy Saulnier)
Nezvykle vybalancovaná a suverénně zvládnutá kombinace sociálního akčního filmu a revenge thrilleru, která místo původně obsazeného Johna Boyegy uvádí na scénu zdánlivého nováčka – magnetického Aarona Pierra, jenž dělá vše proto, aby se jeho Terry Richmond stal novým Jackem Reacherem. Režisér Jeremy Saulnier s explozivními momenty sice šetří, protože hlavní předností jeho hrdiny je metoda deeskalace, ale ani ta se občas neobejde bez prošlápnutých rukou, oslepujících granátů a pohmožděnin z gumových projektilů v duchu skautského hesla „one mind, any weapon“. Psychologie zla v žánrovém mainstramu už dlouho nebyla tak prokreslená. Rebel Ridge je Rambo: První krev pro 21. století a trpělivějšího diváka. Nekompromisní film s humanistickým poselstvím.
10. Talkshow s ďáblem (Late Night with the Devil, r. Colin Cairnes, Cameron Cairnes )
Věta „Choď preč, Satan!“ málokdy zněla tak naléhavě jako během halloweenského speciálu americké televizní talkshow pro nespavce ze sedmdesátých let. Nový horor Talkshow s ďáblem se nese na vlně tzv. analog horroru fascinovaného starými médii a přízraky, které v nich možná přebývají. Film stylizovaný jako záznam „prokletého“ televizního vysílání se nesnaží působit autenticky, ale naopak si se starým médiem vynalézavě pohrává – někdy ironicky, jindy s velkým citem pro budování napětí i efekt šoku. David Dastmalchian má navíc neodolatelně slizké charisma v roli průvodce zábavným večerem, během kterého se všichni účastníci postupně dozvídají, že nikdo z nich nepůjde domů.
Zvláštní uznání:
Anora (r. Sean Baker)
Benzínová duha (Gasoline Rainbow, r. Bill Ross IV, Turner Ross)
Furiosa: Sága Šíleného Maxe (Furiosa: A Mad Max Saga, r. George Miller)
Kruťas od přírody (In a Violent Nature, r. Chris Nash)
Starý dub (The Old Oak, r. Ken Loach)
Stodolovi (r. Petr Hátle)
Vlny (r. Jiří Mádl)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
