Proč poslouchat starce
Žijící legenda. Nestárnoucí harcovník. Kultovní postava. Popisy, které donutí spoustu trendomilců okamžitě zaměřit pozornost k další čerstvé, pokud možno pro masu ještě neobjevené senzaci. Modly, které svou velikostí, zdůrazňovaným významem a věkem mohou odpuzovat od toho nejdůležitějšího: je jim přes 60 let a i v roce 2011 tvoří fantastická a současná díla.
Následující výběr je ryze osobní, stejně jako vztah s hudbou všech zúčastněných bývá i přes často obrovskou popularitu založen na intimitě. Důraz je kladen na písničkáře, protože především z jejich tvorby každým dnem tyje další mladý autor. Co by mohlo zavánět čirou gerontologií, je spíše snahou o akcentování relevance stárnoucích hudebníků.
Varování: Tihle lidé mění životy. Pokud je pustíte do svého soukromí, pravděpodobně nevratně přetvoří vaše dosavadní vnímání světa. Stačí tedy odhodit tíhu generačních předsudků a nekonzumovat hudbu jenom coby součást módy.
Tomáš Turek vybírá:
Leonard Cohen Velikána milostné písně, který letos v září slaví neuvěřitelných 77 let, může bezmezně zbožňovat sentimentální babička i sotva zletilý hipster. Cohen si totiž ve „věži písní“ vybudoval vlastní, unikátní komnatu, která sídlí vysoko nad veškerými módními vlnami. Jeho vzácnost a tvůrčí relevance tkví v samotném jádru skladeb, které mistr Leonard buduje s pečlivostí mimořádného básníka, z jehož tvorby se i po mnohonásobné konzumaci tají dech. Za samozřejmou lehkostí většiny z nich stojí často několikaměsíční práce. Sám Cohen například o Hallelujah říká, že mu vznik finální verze trval pět let. Cohen jako kdyby tušil, že většina z jeho básní tu zůstane navždy a v každé době budou aktuální. Nehledě na to, že zmíněné Hallelujah v posledních letech znesvěcuje kdejaká popová zombie nebo se dočkalo famózních podání od Johna Calea či Jeffa Buckleyho.Leonarda Cohena jsme mohli před třemi lety vidět v plné síle konečně i v Praze a v následujících měsících by měl vydat novou písňovou sbírku, první od poněkud neprávem přehlíženého alba Dear Heather z roku 2004. Jestli jste Cohena dosud vnímali jako starce z jiné doby, se kterým se lze ztotožnit asi stejně jako s Františkem Ferdinandem d’Este, dám krk na to, že pokud k sobě pustíte alba Songs Of Love And Hate (1971) nebo The Future (1992), otevře se vám svět, ve kterém rozhodně neucítíte pachuť studia dějepisu. Naopak naleznete přítele, který přes nenapravitelně romantickou povahu nikdy nepřekročí hranici lepkavého patosu a bude se svými stále zářivými klenoty po ruce i za 50 let.
Tom Waits Už jako náctiletý chtěl znít a také zněl jako šedesátník a teď se kýženého věku konečně dočkal. Tom Waits tak dnes ale nejspíš vůbec nepřemýšlí. Nikdy nechtěl patřit k žádné scéně a i díky tomu si vypěstoval jeden z nejcharakterističtějších projevů v soudobé hudbě. Na začátku své kariéry – v době, kdy uvadaly květinové děti a rodil se punk rock – byl Waits obskurním zpátečníkem stylizujícím se do v té době už poněkud odzívaných beatniků, aby na začátku 80. let našel svou životní lásku i spoluautorku Kathleen Brennan a unikátní hudební projev. Hlavně na trilogii Swordfishtrombones, Rain Dogs a Frank’s Wild Years pro značku Island se Waits etabloval jako výsostně originální umělec.Waitsovo dílo je aktuální proto, že je ze své podstaty mimočasové. Je plné specifického humoru, neutuchající hravosti, touhy objevovat i nepředstíraného pochopení pro outsidery všeho druhu. Sáhněte třeba po albech Real Gone (2004), Bone Machine (1992) anebo vydržte už jen několik dní do vydání novinky Bad As Me – dostanete tak klíč k pokladnici plné diamantů, které se mnohdy záměrně tváří jako uhlí.
Laurie Anderson Za uměním Laurie Anderson stojí stejnou měrou nekompromisní kritika společnosti, objevitelství i něha. Častěji vypráví, než zpívá, s precizností matematika váží slova a přitom zůstává živočišná. Dokáže avantgardu přiblížit čistokrevnému popu, aniž by zdánlivě odlišným světům ubírala na váze. Když před 30 lety debutovala komerčně úspěšným singlem O Superman, měla už pevně vybudovanou reputaci coby neortodoxní sochařka a performerka. Dodnes vynalézá nebo specificky modifikuje nástroje a elektronické mašinky, skrze nejrůznější udělátory změněným hlasem vytváří nové postavy. V neutuchajícím honu za unikátním projevem je ochotná publikum dlouho napínat. Její loňské album Homeland vznikalo tři roky na rozličných světových pódiích, v nerůznějších hráčských konstelacích a scénických podobách. V rané, přesto strhující podobě ho představila před čtyřmi lety i v Praze. Nakonec na Homeland slyšíme většinu z její současné newyorské rodiny: medový hlas Antonyho Heghartyho, elektronický tep Four Teta, saxofon Johna Zorna, hru na piano jejího psa Lolabelle i kytarové vazby manžela Loua Reeda. Když si Laurie Anderson před několika lety vzala Reeda za muže, dala tak vale spekulacím, že je lesba – stejně jako byl starouš Lou v 70. letech spojován pouze s transvestity. Věci nejsou černobílé. Umění pro ni není stejně jako sexualita nikdy uzavřené, statické. To je pro vizionářku Laurie stav naprosto nemyslitelný a zmrtvělý. Nenapodobitelnou a zcela současnou galaxii Laurie Anderson pozorně objevujte skrze nahrávky Big Science (1982), Life On A String (2001) anebo Bright Red (1994).
John Cale Výstřední maestro se vzděláním v klasické hudbě a bezprostřední zkušeností s newyorskou avantgardou tíhne celý život k rock’n’rollu a popu v různých podobách. Nejčastěji je Johnu Caleovi připisován lví podíl na zvuku stařičkých The Velvet Underground, který byl pro moderní muziku přelomový. Cale má ale už od archaických dob VU na kontě bezpočet výtečných sólových alb, producentské práce i kompozic pro filmy nebo baletní představení. Pro letmého posluchače se dnes asi překvapivě vyznává z obdivu k Snoop Doggovi nebo Pharrellu Williamsovi. Když ale Johna Calea budete dlouhodobě sledovat, oceníte právě jeho specifické až svérázné nahlížení umění, které jeho hudbu činí nadčasovou. V těchto dnech mu vychází nové EP Extra Playful, které předznamenává další studiové album. A je zjevné, že John Cale zůstává navzdory pokročilému věku stále „obzvlášť hravý“.V souvislosti s Calem se nabízí zmínit i jeho parťáka z času Velvetů, vůči kterému se ovšem díky oboustranné komplikovanosti osobností po většinu kariéry vymezuje. John Cale měl k Lou Reedovi přes veškeré animozity vždy blízko, v březnu příštího roku oslaví pouhý den po sobě sedmdesátiny. Reed ovšem krom dopředu zatracovaného alba Lulu vzniklého z bizarní spolupráce s Metallicou (vyjde na konci října) relativně dlouho nevydal regulérní album nových písní. Naposledy to bylo výpravné přepracování E. A. Poea The Raven v roce 2003. John Cale jako spousta dalších renomovaných umělců nedávno prchl od nahrávacího molochu EMI a letošní novinky vydává na značce Domino, která se orientuje především na mladé indie skupiny známé z našeho playlistu. Nejlépe si obraz o trvanlivosti díla svérázného Velšana poskládáte z alb Music For A New Society (1982), Fragments of a Rainy Season (1992), Words for the Dying (1989) a Hobo Sapiens (2003).
Bob Dylan Pod tíhou slovutnosti se podstata nadčasového významu Boba Dylana často ztrácí. Tenhle dědek, který je už dávno v čítankách a jehož hra na harmoniku odradila kdejakého potencionálního fanouška, je zkrátka kulturní institucí. Nemá smysl vypočítávat proč. Důležité je vědět, že pokud se vypořádáte s jeho téměř až skřehotavým hlasem, který na posledních nahrávkách někdy připomíná sípavý chraplák Toma Waitse, rozprostře se před vámi ohromná knihovna, jejíž studium a radost z něj by vystačily na několik životů. Ačkoliv se ke stáru vyžívá víc než kdy předtím v hudbě, která je ze své podstaty starobylá, je to právě Bob Dylan, který i dnes umocňuje skutečné jádro tvůrčí relevance. Pokud se Johnny Cash dočkal těsně před smrtí velkého zájmu o mnoho generací mladšího publika, letos sedmdesátiletý Bob Dylan si ho zaslouží minimálně stejně. Jestli jste Dylana zatím ignorovali nebo jen obcházeli skrze coververze jeho písní od oblíbené mladé kapely, začněte třeba s Blood On the Tracks (1975), Blonde On Blonde (1966), Modern Times (2006) nebo Time Out Of Mind (1997).
Patti Smith Sice vám dnes může znít jako prateta, i u této osobité básnířky je ale podstatnější vnímání jejích textů než sledování zvuku nejnovějších alb. Ne, Patti Smith už dávno neprolamuje hudební hranice, přesto jsou její myšlenky přetavené do rock’n’rollových songů stále velmi podnětné. Patti Smith teď se scenáristou Johnem Loganem připravuje filmovou podobu svých memoárů Just Kids. Tedy ještě stále čerstvých pamětí zachycujících její, v mnohém určující vztah s fotografem Robertem Mapplethorpem. Tvrdím, že Just Kids je jedna z nejlepších autobiografií, kterou na trhu najdete. Mezitím už ale Pattti Smith píše detektivku, vydává kompilaci Outside Society, neustále koketuje s myšlenkou, že bude nahrávat s Patrickem Wolfem a se svou skupinou připravuje další písňové album.Rukopis dámy, které se otrocky přezdívá „kmotra punku“, má stále šmrnc, o němž dnes kdejaké rozhněvané slečny s kytarou mohou jenom snít. Ačkoliv je evidentní, že se Patti Smith ke stáru ještě více přiklání k psanému slovu bez nutnosti ho zhudebnit, je to právě jí samou definované „rock’n’rollové negerství“, které z jejích aktivit prýští energií dvacetileté rebelky. Jako odrazový můstek k její hudbě stále nejlépe poslouží debut Group Horses anebo více politickým než hudebním naladěním revoluční deska Gung Ho z přelomu tisíciletí.
Karel Veselý vybírá:
Robert Wyatt Vousatý bard s vyhraněně levicovými názory zraje ve svém domečku na anglickém venkově jako víno. Až by se dalo říci, že čím je starší, tím je lepší – jenže Robert Wyatt vlastně nikdy opravdu špatnou desku za svého života nevydal. Když před čtyřmi lety natočil s šesti křížky na krku svůj další pozdní majstrštyk Comicopera, dala se z nadšených ohlasů na uhrančivě krásnou desku o válce a stárnutí splést pestrobarevná síť jeho obdivovatelů. Za poslední dvě dekády se celkem nenápadně stal „institucí“ britské alternativní hudby, na niž přísahají všichni od Thoma Yorka až po současné jazzmany. A nepotřebuje k tomu ani koncertovat – od opileckého pádu z okna v roce 1973 je Wyatt připoután na vozík a svoji usedlost v hrabství Lincolnshire, kde žije s básnířkou a malířkou Alfredou Benge, opouští jen velmi výjimečně. Taky zde přijímá návštěvy kolegů, jako jsou Ryuichi Sakamoto, David Gilmour, Björk nebo Hot Chip, na jejichž nahrávkách hostoval. Vydavatelství Domino nedávno vydalo na vinylovém nosiči reedice všech jeho desek a pomohlo tak mnohým opozdilcům objevit kouzelný svět jeho excentrického písničkářství, které nejsilněji září na albech jako Rock Bottom (1974), Dondestan (1991) či Cuckooland (2003). Že je Wyatt pořád v srdci jazzmanem, dokázal na své zatím poslední desce – loňské For the Ghosts Within, kde s mladšími kolegy přehrál jazzové standardy.
Brian Eno Géniům se musí odpouštět výstřelky. Současná generace si nejspíše spojí jméno Brian Eno hlavně s producentskou prací na deskách Coldplay, U2 nebo Natalie Imbruglia. Pravda je ale ta, že jedna z nejdůležitějších postav populární hudby posledních 40 let dodnes paralelně stíhá kromě flirtování s hvězdami i svůj druhý život, který je hudebně podstatně zajímavější. Otec ambientní hudby a inovátor producentských postupů je v 63 letech výkonnější než většina jeho kolegů polovičního věku. Schovávat se za svoji slavnou minulost? Tak to rozhodně není Enův styl – klidně se pustí i do přímé konfrontace se současnými elektronickými vizionáři na značce Warp, kde vydal experimentální nahrávky Small Craft on a Milk Sea (2010) a letošní Drums Between the Bells. Kromě toho připravuje ambientní instalace (Making Space), píše hudbu k filmům a dělá kurátora hudebním festivalům. Tak mu ty Coldplay odpustíme, co říkáte?
Neil Young Zatímco jeho generační kolegové už dnes stěží vyplodí album coververzí, kanadský rockový klasik Neil Young se ještě pořád vydává na dobrodužné výpravy do neobjevených světů. K pětašedesátinám si vloni nadělil experimentální album Le Noise, na němž vyzbrojen jen elektrickou kytarou a zpětnou vazbou rozehrává nahé emoce stárnoucího muže, jehož přátelé umírají jeden za druhým. Minimalistická deska je nejlepší odpovědí všem, kteří Younga už pohřbívali. Před šesti lety na něj při mrtvici sáhala smrt a lékaři ho zachránili jen díky rychlé operaci výdutě mozkové tepny. Že by po tomto děsivém zážitku Young nějak zvolnil tempo? Naopak – chrlí jednu desku za druhou, vyráží na další turné a s uhrančivou Le Noise stvořil něco, čemu se v angličtině říká „late masterpiece“ – majstrštyk na konci kariéry. Jenže mluvit v Youngově případě o konci je značně ošemetné. Bůh ví, co má pro nás ještě připravené.
David Byrne Skotský elegán vstoupí do klubu šedesátníků příští rok v květnu, nicméně pro Davida Byrneho jako kdyby čas neexistoval. Někdejší šéf Talking Heads a jeden z mála smrtelníků, kteří mají doma Grammy, Zlatý globus i Oscara, si i v pokročilejším věku udržuje volnomyšlenkářského ducha newyorské scény poloviny 70. let, z níž vyšel, a pouští se do pozoruhodných autorských kolaborací s muzikanty o jednu či dvě generace mladšími. V posledních letech se objevil na desce projektu N.A.S.A., zazpíval si na bonusové skladbě poslední desky Arcade Fire a společně s Fatboy Slimem a Dizzee Rascalem dobyl pod hlavičkou The Brighton Port Authority evropské hitparády se skladbou Toe Jam. S britským klubovým producentem stvořili také i ambiciózní „disco operu“ o životě kontroverzní filipínské první dámy Imeldy Marcosové nazvanou Here Lies Love. Byrne také nedávno nechal v rámci instalace Playing the Building rozeznít 100 let starý terminál vodní dopravy na Manhattanu anebo napsal knihu Bicycle Diaries o svém celoživotním koníčku – cyklistice. Ještě chcete nějaký důkaz nehasnoucí síly jeho všestranného talentu? Byrne nedávno navrhl originální stojany na kola.
Alan Vega Když před třemi lety slavil Alan Vega 70. narozeniny, přáli mu na sérii vinylových singlů coververzemi jeho skladeb tak odlišní hudebníci jako Bruce Springsteen, Peaches či dronemetaloví Sunn 0))). Je to samozřejmě hlavně důkaz obrovského vlivu, který mají brooklynští experimentátoři Suicide od 70. let na populární hudbu. Vega a jeho parťák Martin Rev se na začátku tisíciletí vrátili po desetileté pauze a dodnes pravidelně vyráží na turné, ďábel za mikrofonem ale paralelně pokračuje v pozoruhodné sólové kariéře. Do své diskografie v poslední dekádě připojil třeba společné album s Pan Sonic, povedenou sólovku Station nebo naposledy vloni v prosinci surovou nahrávku Sniper s francouzským producentem industriální hudby Marcem Hurtadem. Ještě častěji než na pódiu ale na Vegu narazíte ve výstavních síních – a ano, taky trochu začíná připomínat Williama Burroughse. Důchod v třiasedmdesáti? Nenechte se vysmát!
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
