Profesor touhy: Zpověď štvance

V Umírajícím zvířeti jsme byli svědky posledního vzedmutí postupně odumírajícího libida profesora literatury, který propadne destruktivní lásce k mladé studentce. Sžíravý text, v němž Eros definitivně upadá do osidel Thanata, představil Kepeshe na pokraji života, stále však neschopného vymanit se z touhy po ženském těle.

Profesor touhy je text z roku 1977, Umírající zvíře tak předchází o více než 20 let. Český čtenář má nicméně příležitost číst texty v obráceném gardu – a vnímat Kepeshovu zpověď o rodinném zázemí a osudových láskách jako tragikomickou předehru k velmi hořkému finále. Naděje a plány, jež se v knize rodí z ustavičného zápolení, tak získávají silně deziluzivní podtón – jednoduše víme, že Kepesh sám sobě utéci nedokáže a až do poslední chvíle zůstane ve vleku svých vnitřních démonů, své neuhasitelné žízně po dalším tajemném ženském těle, dalším enigmatickém příběhu.

Román může zprvu svou formou budit dojem ich-formového vzpomínání, nicméně záhy odhalíme, že prvotní memoárový odstup vypravěče je falešný. Kepesh se noří do jednotlivých vrstev paměti, bouřlivě prožívá minulost, není schopný zaujmout analytický nadhled – mnohem spíše jej čeká od samotného čtenáře. Profesor touhy je chrlením prožitků, často bezprostředně zarámovaných do přítomného času, je to konfese člověka, který od jinošského věku zápolí s rolemi, jež mu připisují jiní, i jež si připisuje on sám.

Ústředním bodem knihy je Kepeshova sexualita, jeho touhy, vášně, milostné avantýry s různými typy žen. Profesor není obyčejným promiskuitním zhýralcem, naopak – do svých vztahů se beznadějně boří, ztrácí se v nich, marně potlačuje přirozený neklid, racionalizuje svou nezakotvenost a posedlost skrze literaturu, kterou vyučuje. Román se přiznaně točí kolem dvou literárních principů – čechovovské „touhy zkrocené a vystižené a kafkovského odcizení, souboje s potlačenými potřebami. David Kepesh pojímá literaturu jako bezprostřední odpověď na existenční otázky, zrcadlo, do nějž může projektovat své vnitřní démony.

Na rozdíl od semknuté novely Umírající zvíře sklouzává Profesor touhy místy do hypochondrické manýry, sebelítostivého a neskonale sebestředného zaujetí. Nejsilnější místa jsou ta, kde se Kepesh dotýká napjatého sousedství lásky a smrti, slasti a strachu. Pokud tedy úvodní část knihy nabízí hédonický milostný trojúhelník „studenta“ Kepeshe a dvou švédských stipendistek, prostřední část věnovaná nezdařenému manželství s melancholickou kráskou Helenou postrádá zjitřené tělesné pnutí a evokuje ufňukané sezení u psychoanalytika. Zlomem románu je jeho pražská část, v níž se Kepesh a jeho mladá „spasitelka“ Claire vydávají po stopách Franze Kafky. Profesorův sen o prostitutce, k níž docházel Josef K., je labyrintem, v němž může čtenář nacházet transformace klíčových motivů, aluzí i kontury ideové struktury textu – a ne náhodou tu vše směřuje k mysteriózní vagíně.

Následná kepeshovská idyla, v níž si vyléčený a zdánlivě napravený rozervanec užívá poklidného života s milující přítelkyní, patří k vrcholům Rothova díla. Brilantní práce s náznakem, podprahovým napětím, které rozežírá zdání harmonie, připomínající se motiv smrti a s ním spojená úzkost z pomíjivé touhy, jejíž pohasínání předznamenává další bolestný zlom profesorova života, stejně jako svůdné reminiscence na bouřlivou minulost – to vše tvoří nesmírně drásavé a neklidné završení románu, který končí v momentě poznání nevyhnutelného.

„A uprostřed toho všeho se také milenec cítí ponořen hlouběji ve vlastním životě než kdy před tím – opravdové já ve své největší opravdovosti, ukotvené každičkým pocitem ke svému skutečnému domovu! A přece si dál představuje, že je vlečen pryč silou stejně nezdolnou jako zemská přitažlivost, což také není žádná smyšlenka. Jako by byl padajícím tělem, bezmocným jako kterékoli drobné jablko v sadu, jež se odlouplo a klesá neodvolatelně k zemi.“
(s. 264)

Philip Roth mnohokrát osvědčil brilanci v zachycení perverzní a těkavé podstaty mužského chtíče – ale právě v postavě Kepeshe nalezl dokonalý poměr civilnosti a intimity. Profesor touhy je zdrcující a přesnou diagnózou toho, co ukrýváme různě hluboko pod konvenční maskou.

Hodnocení: 80 %

Philip Roth: Profesor touhy
Přel.: Jiří Hanuš. Praha: Mladá Fronta, 2011. 272 stran