Prokletý ostrov - šílenství, šalba i švindl

Pod kamufláží úhledných anglických trávníčků a blazeovaných bílých plášťů však číhá cosi prohnilého... Šikana, mučení, znetvořování. A kdesi mezi tím dvojice hrdinů, z nichž jeden trpí skrytými traumaty - z prožité války a tragické smrti manželky.

V tomto ohledu film zhruba dvě hodiny saturuje očekávání. Pracuje se všemi podstatnými ingrediencemi žánru, jako je ponurá atmosféra, zneklidňující indicie i skličující stylizace kulis vězení-blázince. Už úvodní sekvence, která v závratném panoramatu nemilosrdně vtahuje diváka i postavy za zdi nápravného zařízení pro mentálně choré, slibuje řádně temnou a děsivou podívanou. Zdá se však, že zápletku Prokletého ostrova nic nepovyšuje nad obvyklé schéma - od světa izolované místo, dva muži v souboji se zlověstnými silami, výhružné hřmění před zuřivou bouří, která vše změní.

Scorsese vede svou skřípavou symfonii šílenství podle obehraných not gotického hororu i noir detektivky. Mezery v logice, samoúčelně vystavěné strašidelné scény, naivně syté barvy kulis i prkenné knižní dialogy patří k barvitému koloritu filmu. Vyprávění působí rozkolísaným dojmem, když střídá působivé a dutě efektní sekvence (patrný je tento rozpor zejména v introspekcích hlavní postavy, které oscilují mezi nestydatým brnkáním na city a krvavým naturalismem). Realita se postupně drobí do snových a halucinačních výjevů, napínavé pátrání po zmizelé pacientce uvadá ve zmatených extempore.

Z filmu: Prokletý ostrov|foto: Bontonfilm

Na čistý žánrový koncept se tvůrci pokoušejí naroubovat ideový přesah. Do hry se dostávají reflexe paranoických nálad padesátých let, úvahy o násilné povaze člověka, o podstatě šílenství. Martin Scorsese vede film pryč od schématu směrem k nitru detektiva Danielse. Záhada vnější přepouští místo záhadě vnitřní - kdo je onen nevyrovnaný a podezíravý muž, odkud se berou jeho mrtvolné přízraky a drastické halucinace? Leonardo DiCaprio opět předvádí intenzivní a emocionálně ohebný výkon, který však v některých momentech nemá (především vinou scénáře) daleko k přehrávání. Staromilská teatralita prostupuje celý film - od nepřirozeně svícených kompozic až po zarputilý hudební doprovod.

Velký trik si Martin Scorsese schovává na samý závěr. Ve finále staví na hlavu vše. Díky konceptu nespolehlivého vypravěče nachází možné opodstatnění znepokojující pocit nesoudržnosti a nadreálnosti dění. Kontrast mezi Danielsovým vědomím a nevědomím, mezi skutečností a halucinací nakonec představuje Scorseseho pádný trumf. "Marty" dvě hodiny manipuluje s diváckými očekáváními, aby nakonec otevřel zcela novou perspektivu.

Z filmu: Prokletý ostrov|foto: Bontonfilm

Klíčové otázky zní: poskytuje Prokletý ostrov něco víc než jen dobře vystavěnou, ale pozoruhodně nevyrovnanou žánrovou historku? Není pocit zmatenosti, který nastupuje po jeho shlédnutí, vlastně jen odrazem vnitřní prázdnoty a samoúčelnosti vyprávěného? Není předchozí děj jen účelově poslepovanou konstrukcí, zcela podřízenou závěrečného rozuzlení? Scorseseho dílo jednoznačnou odpověď nedává. Místo promyšlenosti zhusta sahá k pouťovým trikům. Divák se tak může spíše cítit jako oběť efektního podvodu než chytré narativní manipulace.

Hodnocení: 60%