Prolomit vlny: Snowden a jeho rok zklamání

Když 9. června 2013 Edward Snowden skrze video z Hongkongu přiznal, že je původcem informačních úniků, jedním dechem poněkud absurdně dodával, že se nechce stát středobodem příběhu. Ve světle událostí uplynulého roku tento rozpor přímo bije do očí. Ani Snowdenovo prosincové vycouvání, kdy v rozhovoru pro Washington Post prohlásil, že „jeho mise je splněna“, na tom nic nemůže změnit. Tato prohlášení se rozcházejí s realitou v takové míře, že je nejde brát jako nic jiného než vroucné přání mladíka, který neví, do jak velké bitvy se pustil.

Snowdenův příběh by byl daleko jednodušší, kdyby se nerozhodl hledat útočiště v Ruské federaci. Vzhledem k tomu, že Snowden od počátku tvrdí, že jeho cílem je bojovat proti zneužívání přebujelé státní moci, působí rozhodnutí odcestovat právě do autoritářského Ruska v lepším případě zaslepeně, v tom horším pokrytecky. Pravděpodobně proto bylo toto rozhodnutí z počátku Snowdenem a jeho mluvčími vydáváno za dočasné řešení na cestě za stálým azylem v politicky příhodnější zemi. Setrvání v Rusku pak Snowdenovi příznivci dávali za vinu Spojeným státům, které mu po jeho útěku z Hongkongu zrušily platnost pasu.

Původní cílovou destinací byl údajně Ekvádor, na jehož londýnské ambasádě se už dva roky skrývá hlava hnutí WikiLeaks Julian Assange. Není divu, lidé z WikiLeaks od počátku Snowdenovi radili s dalšími kroky. Prvního května letošního roku však oficiální twitterový účet WikiLeaks (který prý spravuje samotný Assange) přiznal, že Snowdenovi hnutí radilo uchýlit se do Ruské federace, jelikož nikdo jiný mu nemůže zaručit bezpečí.

Edward Snowden(screenshot z rozhovoru s Glennem Greenwaldem a Laurou Poitras)|foto: Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pro mnohé je snad Snowdenovo pragmatické rozhodnutí chránit si vlastní kůži pochopitelné. Ostatně nedlouho před jeho vstupem na scénu byl americký vojín Chelsea Manningová (dříve Bradley) odsouzen za své úniky na děsivých 35 let. Manning však čelil žalobě u vojenského soudu, a tedy z principu tvrdším trestům. Snowden, pracující nikoliv pro armádu či vládu, ale pro společnost Booze Allen Hamilton (která žije z vládních bezpečnostních zakázek), by stanul před civilním soudem. Navíc se na rozdíl od Manningové nerozhodl plošně zveřejnit veškerá data, která získal. Svůj úlovek svěřil novinářům, aby otiskli to nejpodstatnější s ohledem na citlivost ukořistěných dat. Je tedy těžko představitelné, že by Snowdenovi hrozil tak tvrdý trest jako Manningové.

Bohužel si svůj případný soudní proces zkomplikoval sám. Takřka pro kohokoliv pracujícího v amerických vládních bezpečnostních agenturách je představa zběhlého zaměstnance (byť outsourcovaného) s masivním objemem tajných dat na území jakéhokoliv cizího státu noční můrou. Natož pak států jako Čínská lidová republika nebo Ruská federace, které se Spojenými státy nemají vztah zdaleka ideální. S vědomím tohoto by případná Snowdenova obžaloba musela nutně být daleko tvrdší.

Komentátor sanfranciského serveru PandoDaily Mark Ames ve svém loňském článku Snowden Unplugged přinesl hutný výčet nejvýznamnějších leaků z nedávné americké historie. „Leaky nejsou ze své podstaty ‚dobré‘ bez politického úsilí, které z nich vykřeše změnu,“ píše Ames. Upozorňuje na celou řadu úniků za posledních padesát let, které kvůli nedostatku politického smýšlení svých původců vedly naopak k zesílení a zbujení sledovacích praktik americké vlády. Úniky informací jsou jedna věc, změna je běh na dlouhou trať. Snowden se mohl stát katalyzátorem událostí a s trochou snahy na sebe nabalit širokou koalici odpůrců rostoucího amerického bezpečnostního aparátu. Ať už za jeho vrtkavými kroky stojí naivita, či pokrytectví, zdá se už po roce od jeho leaku takový výsledek nepředstavitelný.

Identitu Edwarda Snowdena, který vyzradil tajné sledování lidí v rámci amerického protiteroristického programu, zveřejnil deník The Guardian|foto: Repro: Český rozhlas