Řekové tvrdě škrtají státní výdaje

Athénám ale nic jiného nezbývá. Řecké státní finance jsou po letech žití na dluh v dezolátním stavu. Veřejný sektor trpí neuvěřitelnou přezaměstnaností. Podmínky pro odchod do důchodu nebo třeba výši různých vánočních a velikonočních bonusů můžou Řekům zaměstnanci ve většině západních zemí jen závidět. Změny by tedy byly dřív nebo později nutné bez ohledu na momentální stav veřejných financí.

Jenže ten je samozřejmě mimořádně špatný. Kdyby Řekové nesplnili dohodnutý čtyřprocentní pokles deficitu, získávání půjček na finančních trzích by se jim výrazně prodražilo. A to za situace, kdy už teď musejí Athény platit vysoké úroky. Nečinnost by prostě jen posílila pochybnosti o tom, že Řekové chtějí se stavem svých financí něco dělat.

Nové dalekosáhlé škrty zatím zjevně zabraly. Přirážka za řecké dluhopisy klesla a Řecko na tuhle příznivou zprávu reagovalo emisí desetiletých dluhopisů. Dá se čekat, že se prodají s příznivějším úrokem, než jaký by trhy požadovaly začátkem tohoto týdne.

Stejně důležitý je ale dopad nových řeckých úsporných opatření v rámci Evropské unie. Její lídři kolem poloviny února slíbili, že Řecko nenechají padnout. Athény musejí splnit dohodnuté podmínky a ukázat vůli ke skutečně dramatickému šetření. Když ani to nepomůže, Řeky nenecháme na holičkách - přesně tak zněla dohoda. Teď je zřejmé, že Řecko svou část plní. Je samozřejmě otázkou, jestli se přijatá opatření vládě podaří provést v praxi. Ale aspoň prozatím svoje sliby drží. Není divu, že premiér Georgios Papandreu teď požaduje, aby se stejně zachovala i Unie, respektive eurozóna. Athény zatím nepožadují peníze. Chtějí ale politickou podporu, to znamená konkrétní plán, jak by eurozóna postupovala, kdyby došlo na nejhorší. Trhy by se pak uklidnily a financování řeckého dluhu by zlevnilo.

Tahle argumentace je logická. Bez ohledu na to, jestli je případná evropská pomoc Řecku správná nebo ne, Unie ji už slíbila. A sliby se mají plnit. O mnohém asi rozhodne Papandreova cesta do Berlína, Paříže a Washingtonu. Ale není moc pravděpodobné, že Řecko bude nějaký typ asistence okamžitě potřebovat. Kritická chvíle přijde v dubnu a v květnu, kdy Athény musejí na trzích získat přes 20 miliard eur. S konkrétním příslibem evropské pomoci v zádech by se jim samozřejmě dýchalo lépe.

Nelze si ale odpustit poznámku, že kdyby se do záležitosti vložil Mezinárodní měnový fond, všechno by bylo jednodušší. Fond by Řecku naordinoval tvrdá úsporná opatření. Jenže ty Řekové i tak dělají. Eurozóna by stála stranou a mohla by promýšlet společná pravidla do budoucna, pro další podobné případy. Nikdo by nemusel řešit skutečnost, že slibovaná pomoc Řecku je proti pravidlům Maastrichtské smlouvy. Zásah fondu by omezil negativní dopady na popularitu současné řecké vlády i oblibu Evropské unie mezi Řeky. Jenže eurozóna nechce zásah fondu připustit z prestižních důvodů. A možná i proto, že jeho šéfem je francouzský socialista Dominique Strauss-Kahn. Ten může být rivalem francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho v příštích prezidentských volbách. Takže Sarkozy rozhodě nechce riskovat možnost, že by fond v Řecku zakročil, terapie by zabrala a Strauss-Kahn získal publicitu zachránce Řecka a možná i eurozóny. Politické ohledy prostě vítězí nad logikou. Celkem trefně to shrnul řecký ministr financí Georgios Papaconstantinou: obrátil jsem se na eurozónu a musím škrtat a nemám nic. Mezinárodní měnový fond by mi předepsal stejné škrty, ale v pokladně už bych od něj měl 30 miliard eur.

Momentální řecké strasti by nám ale neměly zatemnit širší pohled na situaci. Evropská komise zveřejnila obsah nové evropské hospodářské strategie, která se jmenuje EU2020. Je evidentní, že Unie společnou strategii potřebuje: Vždyť výrazné rozdíly v konkurenceschopnosti mezi jednotlivými zeměmi a v jejich ekonomické struktuře vůbec jsou jednou z hlavních příčin současných problémů eurozóny. Strategie je ale zase v podstatě jen nezávazná, čili se můžeme spolehnout, že z ní nevzejde skoro nic. Přitom není potřeba hned mluvit o nějaké formě společné fiskální politiky, tedy jakési společné hospodářské vlády. Něco takového je naprosto nereálné a chce to jen málokdo. Ale pomohly by třeba reformy pracovního trhu nebo skutečně volný pohyb služeb v rámci sedmadvacítky. K tomu ale nemá odvahu ani Komise, ani členské státy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .